Turnovák Petr Vydra je známý především jako stand-upový komik. Ale zabývá se i řadou dalších činností, v poslední době především psaním. Nedávno mu vyšla v krátké době již druhá kniha povídek. Na co by čtenáře nalákal? Jaký je jeho vztah k Mnichovu Hradišti? A jakou výhodu spatřuje v tom, že ve svých téměř 50 letech vypadá výrazně mladší?
V rozhovoru pro zpravodaj Spokojeného domova č. 3/2018 jsem vás představil jako komika, herce, moderátora, publicistu a dramaturga. Uplynuly tři roky a s nimi přibyla profese spisovatele. Máte od té doby na svém kontě již dvě samostatné knihy povídek. Co vás na dráhu spisovatele přivedlo?
Dráha spisovatele je už takové společenské zhodnocení toho, co děláte. Když vám vyjdou dvě knihy, tak se o vás jako o spisovateli začne mluvit. Psaní, které provozuju už dlouho, považuju spíš za vyprávění příběhů, nebo třeba spřádání úvah. Ostatně psát jsem musel a musím jaksi z povinnosti stand-up komika, kterou jsem na sebe rád vzal. Takže dělám to už desítky let, ale jako šaty dělají člověka, tak kniha nejspíš dělá spisovatele.
Letos vám vyšla kniha Muž v karanténě. Na co byste čtenáře nalákal?
Nalákal bych je v duchu přísloví: „Nic se nejí tak horké, jak se to uvaří.“ Tedy nalákal bych je na legraci, kterou člověk může zpětně přeci jenom mít z věcí, které pro něj ve chvíli, kdy se děly, byly poněkud náročné. Zkrátka ledasčemu se dá zasmát ve chvíli, kdy to pomine. Říká se – vnímat věci z odstupu. To můžeme okamžitě, když jsme toho schopni, anebo se pak spolehneme na odstup časový, kdy se můžeme zasmát s úlevou, že to nejhorší je už za námi. A to je například domácí vyučování, kdy ještě nebyla zavedena ani on-line výuka a rodič se musel spíš stylizovat do role učitele, než že by se jím opravdu stával a získával jeho schopnosti. Vždyť já kolikrát měl co dělat, abych ta některá zadání sám pochopil. A i o tom je ta knížka. Rád z toho mám dneska legraci, i když ve chvíli, kdy se to všechno dělo, přinášelo to pochopitelně okamžiky, které pro mě byly nesnadné. Takže, milí čtenáři, pojďte se zasmát tomu, co nám v danou chvíli přišlo spíš těžké.
Rodí se ve vás inspirace pro další knihu?
Inspirace je myslím dost, co chybí v současné době, jak jsem se ze zpráv dozvěděl, je papír. Ještě že dneska píšeme elektronicky. Takže takhle můžeme aspoň psát a až bude i ten papír, tak třeba něco z toho, co teď napíšu, i vyjde.
Co je pro vás na procesu psaní a tvorby knihy nejtěžší?
Nejtěžší se mi zdá rozhodování, jaký typ materiálu pro příští knihu vybírat, do jaké dramaturgické linie se pustit. Člověk jaksi píše na své vlastní náklady, to znamená, že psaní ho nic nestojí a přináší spoustu zábavy. Odpovědnost začíná ve chvíli, kdy se chcete rozhodnout, jestli vaše příští kniha bude víc biografická, třebaže humorná, jako byl Muž v karanténě, anebo čistě fikční a tedy povídková, jako je kniha Hlas a jiné povídky. To je ta otázka za milion, jak se říká, i když tady ten milion myslím pouze metaforicky.
Co vám jako Turnovákovi říká Mnichovo Hradiště? Zastavíte tam alespoň občas cestou mezi Prahou a Turnovem?
V prvním koronaroce jsme zvolili destinaci k dovolené co nejblíž, takže jsme odpovědně jeli pouze do Drhlen. Odtud je to do Mnichova Hradiště blíž než z Turnova, takže jsme si na této dovolené hráli na to, že jedeme poznávat nejbližší pořádné město, což jsme udělali a jeli tudíž do Mnichova Hradiště, kde jsme se prošli v krásné zámecké zahradě.
Za pár měsíců vám bude 50 let, ale vypadáte výrazně mladší. Přináší vám to v životě nějaké výhody, nebo naopak nevýhody?
Moc nad tím nespekuluji. Kdybych ale chtěl, tak bych mohl říct, že třeba budou déle fungovat výstupy, které mám na repertoáru delší dobu, takže v nich figuruju mladší, než jsem. Déle budou uvěřitelné, protože stand-up komik, když vypráví nějaký příběh, je nejen vypravěčem, ale i postavou toho příběhu. Takže mi osobně laděné stand-upy, které se tváří, že jsou ze života, třeba déle vydrží.
Novináři se často ptají na zážitky z natáčení. Tak na ty se ptát nebudu. Ale zajímaly by mě zážitky z vašich stand-upových vystoupení, například nějaké spontánní zapojení diváků… Stalo se vám někdy něco takového?
Někdy se diváci zapojí, protože pro to občas je prostor. Správný divák pozná, kdy už ten prostor není. Jiný divák to třeba nepozná, což se ale taky dá okomentovat. S nějakou mírnou interakcí se počítá. Ale konkrétní být nechci. Radši přijďte na představení Na stojáka a třeba něco takového zažijete, nebo dokonce způsobíte.
Mohl byste si v duchu vašeho vystoupení Interview sám se sebou na závěr nějakou otázku vymyslet a zodpovědět sám?
Mohl. Chtěl byste, aby předchozí otázka už byla poslední? Odpověď: Ano, chtěl.
