.
.
řekl mi mudrc v bílém plášti:
„Ten mozek váš je hrozně zvláštní.“
.
mám prý v něm krásná bílá místa
však pánbůh ví, co se zde chystá
.
léčil prý mozků víc než stovku
mozky, jež spadly na vozovku
jež koupaly se denně v rumu
teď plavou v lihu, díky umu
.
i mnohé jiné a bez příčiny
poznaly jeho nůž, za své činy
.
každému vždy a podle zásluh:
tvrdí chlap v bílém,
jako pánbůh
.
v temeni otevřel mi malou díru
můj vlastní průchod do vesmíru
.

.
když plné je ticho, prázdných tónů
a lesklé jsou stíny, časných rán
uvolním z mysli bolest noci
a tehdy
já konečně usínám
.
v tom náhlé chvění tělem cvičí
krůpěje potu smáčí skráň
vnitřnímu tichu, se křičet příčí
však víra v sebe, je víc než zbraň
.
ač prázdný výkřik, je plný bolu
z druhého břehu divná záře
zas píšu příběh, z mého mládí
zase jsem v roli kronikáře
.
má svíce skomírá…
už jen tak čadí
tak jako tehdy
i dnes znova
tak jako slza

Viděl jsem krajinu v podivném oparu
kde řekou plavaly myšlenky všech tvarů
křičely na sebe, ve snaze překřičet
spílaly sobě, kdo větším je buřičem

Cákaly radostně, ve vzteku, s lítostí
možná jen dumaly nad lidskou malostí
proud je však unášel z dohledu čtenářů
co bude za ohbím množství má scénářů

Mezitím rybáři na břehu sedící
loví si své ryby jenom tak udicí
hodí se - nehodí, dobrá či špatná
pro ně je myšlenka každá prý vratná