Ota Jirák je novou tváří našeho webu. Pochází z Debře a již řadu let žije v Neveklovicích. Kdo byli jeho rodiče a jak vzpomíná na svá školní léta? Kdy byl poprvé v budově mladoboleslavského divadla? A jaký podobný zážitek při natáčení se stal jemu i Rudolfu Hrušínskému?
Je o vás známo, že jste se narodil v Debři, pak jste vyrůstal Praze a po dlouhých letech jste se vrátil na Mladoboleslavsko. Má tady vaše rodina hlubší kořeny?
No rozhodně. Naši se oba narodili také v Debři. Narodil jsem se ve stejné posteli jako moje máma. U porodu mi byla porodní bába paní Vertichová. Děda měl v domě holičský krám. Druhý děda byl v Debři účetní v továrně ARBOR, kde se vyráběl kancelářský nábytek. Tátovi rodiče měli chatu v Hrdlořezích. Z Debře jsme se odstěhovali, když mi byl asi rok.
Jací byli vaši rodiče?
Oba rodiče byli kulturní a sečtělí lidé. Díky nim jsem se dostal ke kultuře a umění. Jejich přehled byl nepřekonatelný. I později v dospělosti jsem se na ně často obracel, když jsem potřeboval například vědět, kdo hrál v jakém filmu či kdo namaloval jaký obraz. Maminka pracovala v personálním oboru. Regionálně je určitě zajímavé, že byla rozená Vaňková. Děda Vaněk se zabýval rodokmenem a údajně tento rod sahá až k Vaňkovi z Valečova.
A čím se zabýval váš otec?
Začal v Novém bytě v oddělení propagace. Pak v polovině 50. let založil Reklamní podnik, ze kterého vlivem několika reorganizací vznikl podnik Merkur. Ten na dlouhých 30 let obsadil oblast reklamy a získal v ní prakticky monopol. Táta byl neuvěřitelně inteligentní a bystrý člověk, nesmírně vtipný, výjimečná osobnost. Rozuměl obchodu a jeho podpoře. Dnes bychom řekli, že byl guru českého marketingu, i když tehdy se tomu tak neříkalo. Používalo se slovo propagace. Nebylo mu ani 30 let, když se stal ředitelem Reklamního podniku hlavního města Prahy. Byla to poměrně dřevní doba tohoto oboru. Jeden čas také pracoval jak mluvčí ministra obchodu či šéfredaktor časopisu Průmyslový design. Poslední roky svého života trávil v Hradišti v Domově Modrý kámen a jsme vděční za péči, kterou tam měl.
Je začátek září. Jak vzpomínáte na svá školní léta?
Do první třídy jsem nastoupil v Praze, ale v pololetí třetí třídy mě rodiče poslali ze zdravotních důvodů do školy do Debře, abych dýchal čerstvý vzduch. Musím se přiznat, že jsem byl velmi zlobivý žák. Už v první třídě jsem dostal na vysvědčení jedna mínus, zatímco všechny ostatní děti měly jedničky.
Jaký je váš vztah k mladoboleslavskému divadlu?
Je to moje absolutní srdcovka. Když v té budově hráli debřští ochotníci Jiráskovu Lucernu, maminka mě tam za oponou kojila. To byl můj první zážitek s tímto divadlem. Mnohem později jsem si tam šel půjčit kostým na nějaké natáčení a oslovili mě tehdejší ředitel František Skřípek a umělecký šéf Josef Kettner, jestli v divadle nechci působit. A tak jsem se stal na deset let kmenovým členem souboru. Hrál jsem tam za tu dobu množství nezapomenutelných rolí. Nejradši vzpomínám na představení Dědeček automobil a Muži v offsidu.
Chtěl jsem se vás zeptat na zahrádkaření, ale všiml jsem si, že na to se vás novináři ptají docela často.
A já hlavně nezahrádkařím. Ale za otázku se nezlobím, zahradu máme pěknou, takže je logické, že se na ni všichni ptají. Vlastně to není zahrada, ale park. Návštěvy ji většinou přezdívají Průhonice, my jí – trochu skromněji – říkáme Versailles. Navrhoval nám ji architekt Tomáš Velich.
Novináři se vás také často ptají na Slunečnou, ale vzhledem k popularitě tohoto seriálu ji nemohu vynechat ani já. Četl jsem, že jste při natáčení usnul v rakvi.
To je pravda. Ležel jsem v rakvi, kostel plný pozůstalých, na kůru zpívala Eva Burešová Ave Maria a kamera mířila nejdřív na ni, pak zabírala pozůstalé a pak rakev. Celý záběr trval na můj vkus moc dlouho, což vyústilo v situaci, že když kamera jela přese mě, ozvalo se z rakve: „Chrrrrr.“ Prostě jsem usnul. Měl jsem strach, aby štáb a ostatní herci nebyli naštvaní, že jim přidělávám práci, ale všichni se tak smáli, že mi to odpustili.
Když tu příhodu poslouchám, je to pro mě pocit déjà vu. Od vašeho kolegy Václava Knopa jsem totiž slyšel, že prakticky totéž se stalo Rudolfu Hrušínskému při natáčení seriálu Lékař umírajícího času. Dlouhý záběr také končil pohledem na nebožtíka a pan Hrušínský usnul. Pravda – ne v rakvi, ale v posteli. Tenkrát to byl prý větší průšvih, protože se točilo ještě na film a muselo se šetřit filmovým materiálem. Věděl jste, že touto událostí jste se nezapsal do historie herectví jako první?
Ne, to jsem nevěděl. Ale aspoň jsem nezpůsobil tolik škody, protože Slunečná už se natáčí digitálně.
Máte ještě nějaký zážitek z natáčení Slunečné?
Dobrý zážitek je samotný výsledek seriálu. Volali mi z produkce, že prováděli průzkum oblíbenosti postav a vyšlo jim, nejoblíbenější postavy jsou Eva Burešová a já. To mě potěšilo. Jsem sice vedlejší postava, ale posouvám děj dál. Mám výhodu, že hraju ducha, scenáristé mě tedy nemohou nechat zemřít. Zemřel jsem už v prvním díle.
Se svým příjmením se nemohu nezeptat – jak vzpomínáte na natáčení seriálu Nováci v 90. letech?
Na Nováky vzpomínám rád. Byli zcela revolučním projektem, prvním sitcomem u nás. Sešli jsme se se spoustou vynikajících kolegů, natáčení bylo příjemné. Natáčecí dny jsme měli dvakrát, třikrát a někdy i čtyřikrát týdně. Jana Janěková mi hrála manželku, Filip Rajmont a Jitka Ježková byly bezvadné dětičky. A důležité je zmínit, že mi tvůrci dovolili do scénáře vdechnout i mou vlastní invenci, což nebývá běžné.
Proč jste se rozhodl podpořit web informující o našem regionu?
Protože to tu mám rád a považuji za hezké a záslužné, že tento web informuje a baví. Lidé se chtějí dozvědět něco nového o dění v regionu a lidech, kteří zde žijí či k němu mají nějaký vztah.
O jakých tématech z našeho regionu si nejraději čtete?
Mám rád zeměpisné a historické články. Rád čtu vše, co je spojené s Mnichovým Hradištěm, s Českým rájem, Sychrovem, Zásadkou, Drábskými světničkami… Blízký je mi Klášter, protože tam je – bohužel tedy už musím říkat byl – pivovar. Ale nejbližší mi je můj domov, tedy Neveklovice.
V rozhovoru pro časopis Spokojený domov 4/2018 jsem se vás ptal, co byste na světě změnil, kdybyste měl kouzelnou hůlku. Odpověděl jste jedním slovem: „Lidi.“
A to pořád platí.
Ale teď se naopak chci zeptat, co vás naopak na světě těší.
Lidi. Ale ne všichni. A také mě těší zdejší krajina. Manželka je také původem z Mladé Boleslavi, seznámili jsme se sice v Karlových Varech, ale na Mladoboleslavsku se oba cítíme opravdu doma.
