Sedíme společně nad šálkem kakaa
láska je prožita, dříve, než začala
za okny prší a štěstí to nebude
vidím Tě naproti jenom v mých přeludech
V koutku ti ulpělo do hněda z kakaa
chtěl jsem ho setřít, však ruka se propadla
v prázdnotu za stolem, kde židle se dívá
jak z šálku plného, vůbec neubývá
Kam se poděly všechny melodie
které po celou dobu, tak ráda rozdávala
aby te
tady
ležíce u mých nohou
bez hlasu, známek života
a možnosti se projevit
mě svým velkým
do duše otevřeným okem
pozorovala…
Co taky jiného mohla dělat
nežli trpělivě, mlčky čekat
a doufat
v zázrak stvoření
že snad jednou pochopím
a opět ji pohladím po životech…
Ta píseň zní mi v uších, nese ji vítr z hor
A každý z vás svou duší, jí dělá semafor
Na stole láhev vína, je prázdná jako čas
Můj život je tvá vina, jak vymlácený klas
Já měl jsem dávno tušit, co dobře vím až dnes
Jak ty máš ráda město, a já miluju les
Já nechtěl jsem tě rušit, z té tvojí iluze
Když chlap je občas těsto, musí být zostuzen