srdce mi buší jako zvon
od stropu visí lampion
a v něm svíčka lehce září
odráží se v moji tváři
jako roky v kalendáři

mám jich stále víc a více
temné dráhy zřítelnice
světlo vedou ke mně domů
touhle cestou lampionů
půjdu zpět a beze shonu

sám, za zavřenými víčky
hlídám klece a k nim klíčky
jsou už plné různých masek
pletenec ze snů a vrásek
kaleidoskop všech mých lásek

v duši mi zpívá srdce zvon
zni čistě žádný křivý tón

.
.
řekl mi mudrc v bílém plášti:
„Ten mozek váš je hrozně zvláštní.“
.
mám prý v něm krásná bílá místa
však pánbůh ví, co se zde chystá
.
léčil prý mozků víc než stovku
mozky, jež spadly na vozovku
jež koupaly se denně v rumu
teď plavou v lihu, díky umu
.
i mnohé jiné a bez příčiny
poznaly jeho nůž, za své činy
.
každému vždy a podle zásluh:
tvrdí chlap v bílém,
jako pánbůh
.
v temeni otevřel mi malou díru
můj vlastní průchod do vesmíru
.

.
když plné je ticho, prázdných tónů
a lesklé jsou stíny, časných rán
uvolním z mysli bolest noci
a tehdy
já konečně usínám
.
v tom náhlé chvění tělem cvičí
krůpěje potu smáčí skráň
vnitřnímu tichu, se křičet příčí
však víra v sebe, je víc než zbraň
.
ač prázdný výkřik, je plný bolu
z druhého břehu divná záře
zas píšu příběh, z mého mládí
zase jsem v roli kronikáře
.
má svíce skomírá…
už jen tak čadí
tak jako tehdy
i dnes znova
tak jako slza