Jaroslav Špička je z minulosti známý jako zpěvák a hudebník kapely Diskant a jako učitel hudby. Jak se mu po zdravotních potížích daří v době covidových omezení návrat k hudbě a pedagogické činnosti? Čím provokoval v mládí a proč ho nevyhodili z gymnázia? Kdy přišel o dlouhé vlasy? Jaká byla spolupráce s textařem Pavlem Vrbou a hudebníkem Františkem Ringo Čechem? A na jaký vánoční dárek se letos mohou těšit fanoušci Diskantu, pokud bude na trhu dost papíru? O tom všem se dočtete v našem rozhovoru.
Začněme historií. Jste rodilý Hradišťák?
Dá se říct, že ano. Narodil jsem se v porodnici Turnově, ale od narození už 66 let žiju v Hradišti. Maminka byla kadeřnice.
Jak jste se dostal k hudbě?
Hraju od svých pěti let na piano. V rodině skoro nikdo k hudbě vztah neměl, ale moje teta Marie Voldanová učila v Praze na konzervatoři hru na housle, tak se dohodly s mámou a poslaly mě do hudební školy. Tehdy byla ještě v Máchově ulici. Ředitelkou byla paní Plachá. Já chodil sedm let k paní Bedrnové. Pak jsem začal jezdit do Prahy k profesorce Emě Doležalové, díky její přípravě jsem dokonce udělal závěrečné zkoušky na konzervatoř. Na pedagogické fakultě jsem měl profesora Martinovského.
Zůstaňme ale zatím v dětství. Jaké byly vaše další koníčky?
Hrál jsem fotbal, s Vaškem Siebrem jsme jednou koncem 60. let hráli proti Švédsku, dokonce jsem dal gól. Pak jsem měl rád tenis, ale kvůli klavíru jsem musel být opatrný na ruce. A maminka mi řekla: „Járo, při fotbale ti někdo zmrzačí nohu, při tenisu hrozí tenisový loket… Já ti v tom nebráním, klidně rekreačně dělej sport, ale když ti zůstane muzika, tak ti stačí zdravé ruce a oni tě k tomu pianu posadí.“ A měla pravdu. Později mě hudba vytáhla ze všech problémů.
V kolika letech jste začal hrát v první kapele?
Když mi bylo čtrnáct, začal jsem hrát bigbít v kapele, která se jmenovala Capitol. Po půl roce mi řekli, že toho moc neumím, tak jsem skončil. Ale za týden přijeli kluci z Boleslavi a nabídli mi, jestli nechci nastoupit do kapely Alfa. Tam jsem hrál od roku 1970 do roku 1975.
Jakou jste studoval střední školu?
Gympl v Hradišti. Nebýt třídní profesorky, tak jsem nedostudoval. Chodil jsem hrát do kostela, s tím byl docela problém. A do školy jsem nosil americké boty a lacláče, zkrátka provokoval jsem. A tak když byl například První máj, výročí VŘSR nebo MDŽ, paní profesorka mi radila, jak své renomé napravit: Nastudovat si pro tu příležitost nějakého Rusa. Tak jsem vždycky naučil Čajkovského a podobně a oni mě pak díky tomu začali brát a nevyhodili mě. Maximálně jsem měl ředitelskou důtku. Pak jsem měl dvojky z chování, ale ty jsem měl spíš za kouření. (smích)
Zmínil jste pedagogickou fakultu. Jakou aprobaci jste vystudoval?
Češtinu a hudební výchovu.
Co následovalo po vysoké škole?
Šel jsem na dva roky na vojnu. Tam mi ostříhali dlouhé vlasy dohola a byl ze mě potápěč. A celou vojnu jsem si na piano nezahrál. V roce 1980 jsem se vrátil a oslovil mě jednak Franta Brunclík do kapely Diskant a jednak paní Bedrnová, jestli bych nešel učit do hudební školy. Na obojí jsem kývnul. Kromě toho jsem dopoledne pracoval v Jednotě. Odpoledne jsem chodil do hudebky. Ve volných chvílích zkoušky a vystoupení s Diskantem. A k tomu jsem hrál ještě na svatbách a pohřbech. Na pohřbech hrál starý pan Hyka z Kláštera a dva houslisti, pan Růta a pan Paulus. Měli na starosti Bakov a Hradiště. A když byly pohřby na obou místech najednou, tak jsem vyfasoval jednoho houslistu a jel jsem s ním hrát na pohřeb. Takže jsem měl Jednotu, hudební školu, Diskant, svatby a pohřby.
Vím, že Diskant spolupracoval i se známým textařem Pavlem Vrbou. Jaké to bylo?
To bylo tak – napsal jsem písníčku Stejně dál si čekám a nahrávali jsme malou desku. Na jedné straně byla Nuda pláž a na druhé straně Stejně dál si čekám. Už jsme to měli skoro hotové, ale doporučili nám, že písničku Stejně dál si čekám musíme přetextovat a že by bylo dobré, kdybychom měli nějakého známého textaře, známé jméno, kterým by to bylo zaštítěno. Osobně jsem u toho nebyl, zařizoval to Franta Brunclík a Honza Fidler, který nám pomáhal. Ale co vím, tak jeli spolu za Pavlem Vrbou a on jim za odpoledne napsal báječný text.
Kdo pro vás ještě psal texty?
Milan Frumar z kapely EX 05 z Benátek nad Jizerou pro mě napsal Jak jeden spolu jdou. Jinak psal Franta Brunclík, něco já sám, různě jsme to kombinovali. Někdo měl nápad, někdo udělal aranž, někdo text, někdo hudbu.
Také jste spolupracovali s Františkem Ringo Čechem...
Ano, jednou s námi hrál v letním kině a jednou v divadle. Vystoupení nám uváděl, hrál na tamburínu a staral se mezi písničkami o srandu s publikem.
Měli jste za minulého režimu nějaké problémy?
Já měl vždycky nevymáchanou pusu. Zdálo se mi, že přijít, vzít nástroj a hrát nestačí. Tak jsem občas něco „žvejknul“. A Franta si všimnul, že u vchodu stál vždycky nějaký človíček s bločkem a něco si tam zapisoval. A hned příští týden už Frantu povolali do Boleslavi a musel to vysvětlovat soudruhům a dohadovat se s estébáky. Když už jsem zmínil Frantu, musím mu poděkovat. Je to supr organizátor a vytrvalý člověk. Bez něj by Diskant neexistoval. Kolikrát mě tahal z pěkných průšvihů.
Zakazovali vám hrát?
Ano, třeba jen v určitých městech, bylo to různé. A pak nás zas povolili, ale jenom odpoledne a bez alkoholu. Což byl ještě větší průšvih, protože co myslíte, že udělali mlaďasové? Nakoupili si vlastní zásoby a okolo sálu se pak válely flašky a další nepořádek. A navíc byli třikrát víc ožralí, než když by si mohli v sále koupit oficiálně desítku pivo.
V současnosti jste se vzpamatoval z dlouhodobých zdravotních potíží a opět vystupujete a učíte v ZUŠ. Co vám pomohlo k návratu?
Pomohla mi jedna sestřička, která mi dala malé piano a říkala – už jsme si potom tykali – „tohle tě zachrání“. V ten moment jsem si vzpomněl na již zmíněná slova mé maminky z dětství. A začal jsem znova trénovat. Já vím, že už to nebude takové, jako v dobách největší slávy, když jsem vyhrával soutěže, hrál jsem dokonce třeba v Mnichově… Ale ani není dobré být sám se sebou spokojený. Nutné je mít dobrý pocit, ale jít pořád dál. A pokud mě budou lidé aspoň trochu brát, chci zažít ještě tu atmosféru a pocit, že pořád moje hudba dělá lidem radost… Až mě začnou vyhazovat a nikdo na mě nepřijde, tak sbalím krámy a budu si hrát doma.
Co v současnosti vyučujete v ZUŠ?
Docházím tam jeden den v týdnu a mám to jako korepetici, doprovázím taneční oddělení. Uvidím, jak to bude pokračovat dál. Rád bych ještě třeba učil nějaké žáky, abych mohl mladé generaci něco ještě předat. Chtěl jsem začít už před rokem. Ale škola byla zavřená a učit přes počítač hudbu není tak jednoduché.
Už dvakrát jste vystupoval v Domově Modrý kámen. Co vás tam přivedlo?
Oslovila mě Pavlína Landová, která tam pracuje a která kdysi patřila mezi moje první žákyně hry na piano.
Kde jste ještě v poslední době hrál a zpíval?
Hrál jsem v Kosmonosích, na Ptýrově, na různých soukromých oslavách. Motivuje mě, že na mě lidé chodí a že je o mě ještě zájem. Hraju vážnou hudbu, pop, bigbít a samozřejmě hity Diskantu. Z nich jsou jednoznačně nejoblíbenější Letní rána.
Máte ještě nějaký hudební sen či něco, na co se těšíte?
Nikam nechvátám. Budu mít dobrý pocit, když ještě nějakou dobu vše zůstane tak, jak to je. Mám umělou kyčel, špatné rameno a další zdravotní problémy. Když třeba hraju tři hodiny na piano, necítím ruku. Ale menší akce mi vyhovují. A na co se těším – o Diskantu by měla vyjít knížka. Jsou tam texty písniček, fotky, plakáty. Tam se dozvíte všechno z historie Diskantu. Franta Brunclík totiž psal kroniku a různé poznámky a s Láďou Fantou to dali dohromady do knihy. Když jsem viděl její náhled, našel jsem tam spoustu věcí, které jsem ani sám nevěděl. Teď jsem slyšel, že je problém s nedostatkem papíru, ale pokud vše dobře půjde, měla být kniha před Vánocemi na světě.
