Jak přizpůsobil svou práci covidové době a jaké bylo průvodcování na Zvířeticích? Jak se mu hrála postava maršála v Čapkově Bílé nemoci? O tom všem a mnohém dalším se rozpovídal herec Městského divadla Mladá Boleslav Martin Hrubý.
V mladoboleslavském divadle působíte od roku 2003. V nedávném rozhovoru pro cyklus Cesty na divadelním YouTube kanále jste uvedl, že jste chtěl do Mladé Boleslavi už dřív, ale tehdy to nevyšlo. Co vás lákalo právě do našeho regionu?
Kvalitní a krásné divadlo, dobrý repertoár a šance zahrát si krásné role. Později jsem zjistil, že diváci mají zdejší divadlo a jeho soubor rádi. A já se najednou mohl stát – a rád – jeho součástí, byla a je to pro mě velká čest a děkuji za to velmi osudu a divadelním cestám mým.
Co máte nejraději konkrétně na Mnichovohradišťsku?
Zde se mi líbí hlavně zámek a jeho historie, dokonce jsem měl i štěstí na zámku hrát, čili vazby tu jsou. Jednu dobu jsem se i zajímal o průvodcování. Kromě toho jsem jezdíval na inlinech na místním letišti, takže i sport mě k tomuto regionu vázal. A dokonce jsem měl Mnichovo Hradiště jako rajón, když jsem s dodávkou rozvážel balíky jako brigádník České pošty, ale opravdu jen krátce.
Vystudoval jste historii. Znalosti z tohoto oboru jste využil, když jste pracoval i jako průvodce v zámku Loučeň a na zřícenině zámku Zvířetice. Naše čtenáře samozřejmě bude zajímat pravděpodobně především to druhé místo. Jak vzpomínáte na zdejší průvodcovskou práci?
Na Zvířeticích šlo o pilotní ročník a vše bylo takové pionýrské. Ale lidé měli o tento projekt zájem. Nabízel totiž i vizualizaci objektu jako zámku v původním stavu. Dnes je celý projekt dál a má, řekl bych, už své místo v regionu. Podobné to bylo i na Loučeni, kde jsem 7. července 2007 spolu s ostatními zámek otvíral. Zájem byl obrovský, i když i zde vše bylo v plenkách, jak se říká, ale zájemci chodili a jako průvodci jsme se nezastavili. Navíc vše bylo pojaté tak, jako že jsme majordomové a poslední potomci správců zámku. Někteří návštěvníci mi to i uvěřili. (smích)
Pamatujete si nějakou historickou zajímavost ze Zvířetic?
Je tam hodně zajímavostí. Jedna z nich třeba je, že studna podle legendy ukrývá chodbu až do vsi Zvířetice. Studna byla hluboká 42,5 metru a dosahovala úrovně Jizery. Údajně do ní kdysi hodili kachnu, která pak na Jizeře vyplavala.
Jak často se vracíte na rodnou Moravu?
Jo, Morava, má srdcová záležitost. (smích) Snažím se vracet často, protože má máma na Moravě žije a navíc mám chalupu v Jeseníkách, trošku z ruky, ale zato v ryzích horách, kde ještě není tolik komerce. A stále je zde nejčistší vzduch ve střední Evropě. Konkrétně v Karlově Studánce. Navíc mám v Brně stále část rodiny, kořeny prostě mé, Morava má.
Nemohu se nezeptat – jak ovlivnila váš život situace ohledně covidu? Co vám poslední rok vzal, případně naopak dal?
Covid ovlivnil mou práci různě, jednak pracovně, jednak v osobním životě. Divadlo nemohlo hrát, ale hry jsme produkovali stále, zkoušeli a pracovali na on-line aktivitách. Také jsem si rozjel svůj projekt načítání knihy paní Věry Fina o skřítkovi Povídáčkovi, část už mám hotovou a chystám se pokračovat. K tomu mi krásnou hudbu složil Václav Kořínek, který i jinak s naším souborem a divadlem hudebně i herecky spolupracuje. Spolupracoval jsem i s bakovskou on-line školou a četl zde například Neználkovy příhody a jiné dětské příběhy a pohádky. Když jsem mohl, pomáhal jsem distribuovat roušky a spolu se svou přítelkyní stříhal látky na ně a zažehloval tkalouny, nutné k jejich výrobě. Byl jsem takový zažehlovač amatér. (smích) V osobním životě jsem musel omezit sportovní aktivity, včetně svého milovaného badmintonu, ale pokud to jen šlo, jezdil jsem na elektrokole a i jinak sportoval. Hory, turistika a tak dále. Také jsem si nedávno zakoupil veslařský trenažér, takže i doma mohu své bolavé tělo potýrat. Doufejme, že už brzy se vše vrátí do normálních kolejí a vše budeme zase naplno moci provozovat všichni. Věřím v to.
V poslední době hraje mladoboleslavské divadlo on-line. Nedávno měla on-line premiéru hra pro tuto dobu příznačná – Bílá nemoc. Diváci ji mimochodem mohou zhlédnout na svých počítačích v repríze 17. či 28. května. Vy konkrétně jste se v Bílé nemoci zhostil role maršála. Jak se vám postava hrála?
Tato figura je velmi tvárná a hrála se mi dobře. Záporné postavy jsou vždy zajímavější, mají více možností vyjádření, více vnitřních světů. Maršál je jednou z nich. Čapek v něm geniálním způsobem obsáhl veškerý politický svět a uvažování, které je těmto osobám příznačné. Z jeho proslovu k národu až mrazí a z monologu, který vede ve scéně s Galénem, už mráz přímo promlouvá.
Jak se liší práce na on-line divadelním představení oproti práci na představení klasickém?
Divadelní práce a on-line je naprosto odlišná forma a tvar. Na klasické divadelní představení máme většinou 5–6 týdnů zkoušení a příprav. On-line se dělá, jak se říká, na první dobrou, čili příprava je kratší a mnohem, řekl bych, hutnější. Navíc text nebývá takzvaně oříkaný, je tedy třeba větší soustředěnosti, což při klasickém zkoušení a hraní také, jen je to zkrátka jiné. Navíc on-line se neopakuje, natočí se či odvysílá a je to dáno. Klasické divadelní představení je vždy jiné, originální, zkrátka živé. A v tom je kouzlo a podstata divadla.
Jaké jsou vaše další pracovní plány v nejbližší době?
Mé pracovní plány jsou velké. Stále pokračujeme v práci na divadle, podcasty, streamy a podobně, divadlo tedy žije. Navíc korepetujeme muzikál Donaha, který by měl mít premiéru na podzim. Hraji v něm jednu z hlavních rolí, Davea, čili se velmi těším a doufám, že už vše bude zas ve starých kolejích a hrát budeme. Dále pokračuji na svém již zmíněném načítání pohádek, příběhů skřítka Povídáčka. Rýsuje se mi i další rozsáhlejší projekt, který je ve stádiu příprav a domlouvání. A v neposlední řadě bych rád s kolegyní z branže vytvořil představení nebo divadelní koláž – či jak to nazvat – o svém osobním tématu. Zkrátka plánů je dost a snad se povedou uskutečnit.
