Bára Prokopová z Mnichova Hradiště stihla během „covidového“ období za rok a půl odmaturovat, dokončit první ročník vysokoškolského studia sociální práce a ještě v rámci možností působit jako dobrovolnice v Domově Modrý kámen a také v dětském domově v Mladé Boleslavi. Jak prožívala toto období? Co ji motivovalo k dobrovolnické práci a jaké má z ní pocity? Jak vnímá generační bariéru a proč doporučuje svým vrstevníkům kontakt se seniory? To vše se dozvíte v dalším z našich pravidelných sobotních rozhovorů.
Co bylo pro vás motivem k dobrovolnické práci?
Studovala jsem gymnázium a přemýšlela jsem, co do budoucna. Vždy mě to lákalo k práci s lidmi a pomoci lidem, tak jsem si řekla, že bych si takovou práci mohla ještě před vysokou školou zkusit, alespoň ve formě dobrovolnictví.
Dobrovolnickou smlouvu s Domovem Modrý kámen jste uzavřela v únoru 2020, ale pak přišel covid. Jak jste situaci prožívala?
Tehdy se vše preventivně uzavřelo a bylo mi hrozně líto, že nemůžu klienty navštěvovat. Nejen v Modrém kameni. Jsem totiž ještě dobrovolnice v dětském domově v Mladé Boleslavi pod spolkem Dobré víly dětem. Situace byla nová, pro všechny náročná, a pro domovy pro seniory obzvlášť.
Pak vás na jaře 2020 čekala maturita. Jak jste ji zvládla?
Maturitu jsem naštěstí úspěšně absolvovala, stejně tak i přijetí na vysokou školu. Nejdřív jsem si vůbec nedovedla představit, jak to zvládneme, nikdo nevěděl, co nás čeká, ale učitelé nám vycházeli vstříc. Měli jsme v určitém smyslu alespoň symbolickou výhodu, že jsme na rozdíl od mnoha jiných maturantů ještě stihli maturitní ples. Teď už mám za sebou první ročník vysokoškolského studia sociální práce v Ústí nad Labem.
Oficiálně to bylo denní studium, ale v praxi spíš distanční, že?
Ano, první ročník byl trošku chaotický, protože jak pro nás, tak pro vyučující to byla nová situace, ale snažili jsme se to zvládnout. Zrovna pro náš obor není distanční výuka moc vhodná. Jak nám, tak i vyučujícím chybělo se vídat přímo, protože zrovna můj obor je založený na přímém lidském kontaktu. Právě kvůli covidové situaci jsme přišli o návštěvy různých institucí a setkávání se s lidmi. Ale v posledních měsících už se situace rozvolnila. A právě při té příležitosti jsem teď v létě v rámci dobrovolnictví do Domova Modrý kámen chodila i na povinnou školní praxi.
Co vám práce v domově pro seniory dala?
Mám z ní dobré pocity, chodila jsem domů každý den nabitá pozitivní energií. Zkusila jsem si různé činnosti. Pracovala jsem například s klienty ve výtvarné dílně, bylo krásné vidět, že mají motivaci tvořit rukama. Vytvářejí nádherné věci. Jsou moc šikovní! Byla jsem s klienty i venku v parku, bylo vidět, že i příroda jim pomáhá. Ukazuje se, že po období omezených návštěv a kulturních akcí opět domov začíná žít a že i já jsem pro ně byla zpestřením. Prý se po mně i ptali, kdy opět přijdu, to mi dodává energii a krásnou zpětnou vazbu. (smích) Líbí se mi, že tu senioři mají spektrum aktivit – třeba muzikoterapii formou pěveckého kroužku, kde si vlastně vytvářejí kulturu sami. Zazpívají si písničky, které znají z mládí. To je krásné.
Jak na vás Domov Modrý kámen působí?
Velmi hezky, je to tu útulné, budova na mě působí opravdu jako domov, vůbec to tu nepřipomíná žádné ústavní či nemocniční zařízení, jak by si možná někdo, kdo to tu nikdy nenavštívil, mohl představit. Líbí se mi, že u domova je krásný park, i když určitě by jej chtělo trochu zvelebit. Také by určitě bylo dobré, kdyby tu opět bylo více aktivit se zvířaty. Vím, že se tu dříve konaly aktivity se psy a kočkami, ale teď to covid přerušil. Kontakt se zvířaty je pro mnoho lidí důležitý. Všimla jsem si, že mnozí klienti zvířata měli doma a mají k nim citový vztah, navozuje jim to příjemné vzpomínky. Shodou okolností jsem také byla se sociální pracovnicí na sociálním šetření doma u potenciální budoucí klientky, která má pejska, hladila ho a tím se během šetření uklidňovala. Takže se těším, až se opět zvířátka do domova navrátí a budou seniory těšit. (smích)
Když přišla řeč na zvířata, vy jste se také v této oblasti angažovala…
Pomáhala jsem mamce v oblasti dočasné péče pro pejsky. Bohužel teď už není moc času, takže už v tom nepokračujeme, ale také to vlastně byla taková dobročinná činnost. Myslím, že sociální cítění mám právě po mamce, protože ona k tomu také vždycky tíhla.
Od některých klientů, se kterými pracujete, vás dělí věkový rozdíl i přes 70 let. Najdete s nimi společnou řeč?
S každým si je co říct. Starší lidé nás mohou obohatit, protože toho mnoho prožili. Ráda naslouchám, když něco vypráví. Věkový rozdíl tam je, ale vždycky se dá najít nějaké téma, o kterém se dá povídat.
O čem si třeba povídáte?
Klienti mi například rádi vyprávějí o své rodině nebo o tom, co v domově dělají za aktivity. Poté se mě rádi ptají, co studuji, jestli mě to tam s nimi baví… Když si s nimi povídám během nějaké aktivity, jsou rádi za jakoukoliv pochvalu a motivaci. Naplňuje mě, když vidím, že klientům rozhovor se mnou vykouzlil úsměv na tváři.
Vidíte obecně ve společnosti generační bariéru?
Přijde mi, že je bublina čím dál větší, myslím, že v tom hrají roli technologie a jejich rychlý vývoj. I proto pak mohou častěji vznikat mezi mladými a staršími nerozumění. Ale tím více bychom se měli o seniory a jejich život zajímat a uvědomovat si, jak lidé žili dřív, a ne žít pořád jen v tom moderním světě. Případně naopak pomoct seniorům s ovládáním počítačů a chytrých telefonů, které jim mohou pomoct při kontaktu s blízkými. Zkrátka snažit se svět propojit a nedělat v něm zbytečně bariéry. A kdo má nějaký volný čas, tomu určitě dobrovolnictví doporučuji. Jít jednou do týdne na dvě hodinky třeba něco seniorovi přečíst, to vás nic stát nebude, ale seniora to potěší a hodnota pro něj bude nevyčíslitelná.
Máte už představu, kde byste chtěla pracovat, až dostudujete?
Konkrétní představu nemám. Snažím se teď načerpávat co nejvíc zkušeností, abych si mohla vybrat, co pro mě bude to pravé. Než jsem začala studovat, nejvíc mě to táhlo k dětem, uvažovala jsem i o práci v nějaké nadaci, ale i v Modrém kameni se mi líbilo, takže si dovedu představit i práci se seniory.
Na gymnáziu jste vedla filmový klub. Pokračují ještě vaše aktivity tímto směrem?
S filmovým klubem už bohužel nepokračuji, ale moc ráda na tohle období vzpomínám. Promítali jsme různé filmy od Člověka v tísni či v rámci projektu Jeden svět na školách a podobně. Vždy jsem k tomu organizovala různé besedy a diskuse, aby to mělo pro lidi, kteří tam přijdou, nějaký přesah. Filmový klub byl vlastně jedna z prvních aktivit, které mě začaly hnát právě sociálním směrem. Na filmový klub pak navazovaly různé akce s charitativním podtextem jako: „Hudba léčí“, „Vytvoř dobrý skutek“, „Daruj Vánoce“... Poslední roky na gymnáziu jsem se snažila takové akce vytvářet a tím zároveň pomáhat. Takže by se vlastně dalo říct, že filmovým klubem na gymnáziu to vše začalo. Teď samozřejmě doufám, že někdo po mně ve škole filmový klub převezme, zasáhl do toho covid, a kromě toho ne v každé třídě se najde někdo tak akční. (smích)
