Jako redaktor portálu mnichovohradistsko.cz jsem přemýšlel nad tím, jak popsat Sousedskou slavnost, kde jsem byl téměř celý den „uvázán“ k vlastnímu stánku, a na nějaké podrobné reportování tedy nebyl čas. Okolo mě navíc bylo tolik zajímavých lidí, organizací a spolků, že nebylo v mých silách pojmout vše. Nerad bych někoho upřednostňoval, nebo naopak na někoho zapomněl. Moje zpráva ze Sousedské slavnosti tedy bude tedy pojatá spíš jen jako krátký osobní komentář.
Letos se jednalo již o 7. ročník a opět se ukázalo, že „sousedská soudržnost“ není jen fráze. Spektrum lidí, kteří dokáží poutavou formou předat ostatním to, co umí a co dělají pro druhé, je opravdu pestré. Organizace pro děti, různorodé služby pro seniory a handicapované, šikovní řemeslníci, živnostníci, výrobci regionálních potravin, dobrovolní hasiči, sportovní či hudební nadšenci, pracovníci muzea a knihovny, zájemci o tradice či historii… Ty všechny a mnohé další bylo možné v sobotu 11. září po celý den na hradišťském náměstí potkat. Ve stáncích, na pódiích, v zákulisí, ale i mezi návštěvníky. Osobně si všech těchto lidí velmi vážím.
Načasování do září přineslo akci jeden nečekaný význam. Loňský ročník se konal těsně před propuknutím druhé vlny epidemie a příležitostí ke společenským kontaktům bylo od té doby minimum. S mnohými známými jsem se tak viděl opět poprvé po roce.
Na závěr musím ocenit práci lidí ze spolku Žijeme pro Hradiště, z městského úřadu a z Klubu, bez jejichž nápaditosti a angažovanosti by se sousedé navzájem nepoznávali tak, jak se poznávají.
Děkuji všem a těším se na viděnou příští rok. Ba raději i dříve…
