V neděli 12. června 2022 se v Kněžmostu v restauraci U Cerhů uskutečnilo setkání rodiny Hartman(n)ovy, potomků statkářů ze zaniklého kněžmostského dvora čp. 4, doprovozené výstavkou fotografií a dokumentů nejen zmíněné rodiny.
Zdálo by se, že Hartmannovi byli obyčejný statkářský rod, kterých najdeme v každém městečku a obci povícero. Faktem ale je, že se rodina Hartmannových významně zapsala do dějin minimálně pražské, ale snad mohu říci i české architektury.
Hartmannovi se do Knežmostu přiženili, Josef Hartmann starší (1824 ve Velkých Popovicích – 1907 v Kněžmostě) pojal za choť Marii ze statku čp. 4, který ve 30. letech 19. století koupil Josef Pánek, sedlák ze Suhrovic. Měli jen dvě děti – Josefa mladšího (1849 v Kněžmostu – 1927 v Praze-Bubenči). Josef Hartmann starší vystudoval hospodářskou školu v Mladé Boleslavi, pak byl adjunktem dvora v Horní Krupé u Rokyté (kde byl jeho otec nájemcem), později převzal statek v Kněžmostě.
Dvůr v Horní Krupé předal stárnoucí sedlák své jediné dceři Marii a jejímu choti Františku Edelmannovi z Jindřichova Hradce. Sám se s manželkou přestěhovali na výminek do kněžmostské usedlosti čp. 53.
Josef mladší se oženil s Františkou Valkounovou z Radvánovic. Z jejich svazku vzešlo pět dětí – Marie (1881), Božena (1884), Růžena (1887), Emanuel (1888) a Františka (1890).
Do Marie, podle fotografie velmi pohledné, se zamiloval zedník Alois Zima (1873 v Kněžmostu – 1960 v Praze-Bubenči). Statkář Hartmann se projevil prozíravě – jsi zedník, vystuduj školu, staň se stavitelem, pak je tvoje! A Alois Zima hned druhý den, co na pražské technice složil závěrečné zkoušky, šel žádat o Mariinu ruku. Mladému páru ale připravil osud na začátek náročnou zkoušku, protože v letech 1897–1902 Alois vedl stavbu sídla Marie G. Stroganovové – Ščerbatovové v Němirovu na Ukrajině.
Druhá dcera Boženka zemřela v Liberci na spálu v nedovršených dvaceti – budeme věřit údajům na hrobě, a ne rodovému stromu, vypracovanému Aloisem.
Třetí dcera Růžena pojala za manžela stavitele Ladislava Čapka (1876 ve Veselé u Mnichova Hradiště – 1954 v Praze), Františka si zase vzala stavitele Josefa Dneboského (1885 v Hoškovicích – 1941 v Praze-Bubenči).
Zima, Čapek a Dneboský vytvořili spolupracující trojici, třeba v tehdy ještě samostatném městě Bubenči v Bubenečské ulici – proti arcibiskupskému gymnáziu, dnes sídle NBÚ – vznikla fronta výpravných domů; dva postavil Čapek, jeden Dneboský, tři Zima. Podle slov paní Brzákové, dcery stavitele Jaroslava Vondráka, Zima zaměstnával Dneboského a výplatu mu dával v cihlách. Ostatně její starší sestru Marii Vondrákovou pojal za choť Zimův prostřední syn Vladimír, inženýr architekt, a tak vznikl silný rodinný klan, který nadneseně řečeno postavil půlku Bubenče a Dejvic (Čapek se Zimou stavěli hodně na rodící se Hanspaulce).
O kněžmostský statek se staral jediný mužský potomek, Emanuel Hartman, svého času zdejší starosta.
Ladislav Čapek kněžmostský statek na Rynku významně přestavěl.
„Stavba již bohužel nestojí. Totalitní komunistický režim poté, co rodinu Hartmannových coby kulaků zdecimoval, statek vyvlastnil, nechal zchátrat a na přelomu 70. a 80. let 20. století zboural,“ napsal mně Karel Hubač z mnichovohradišťského muzea. Na statek Čapek nastavěl hrázděnou mansardu, soudím podle fotografií někdy ve 20. letech. Zmíněné vyvlastnění potkalo rodinu na sklonku roku 1952, kdy na statku hospodařil Emanuelův syn Lubomír (1923), ten byl pak s rodinou odsunut na státní statek Nový Dvůr u Heřmanova Městce, kde Lubomír pracoval jako krmič dobytka a kde jeho otec Emanuel v roce 1954 zemřel.
Stavitelské dílo Ladislava Čapka se dostává pomalu do povědomí, hodně díky práci Karla Hubače (Kamelot, Od Ještěda k Troskám) – a chystá se o něm dokonce kniha. Stavby Aloise Zimy a Josefa Dneboského teprve čekají na své zhodnocení. Zima je znám především jako stavitel novogotického Husova sboru v Dejvicích (podle plánů Jiřího Stibrala), Dneboský třeba postavil (podle plánů Adolfa Foehra) vilu pro Fridricha Petschka, kterou koupil bankéř Jiří Popper a dnes v ní hospodaří Rusové – prosím neplést s hlavní budovou velvyslanectví od Maxe Spielmanna, jak se poslední dobou často děje; zmíněná Popperova vila má ten handicap, že není z vnějšku vidět.
Ze spolupráce Zima–Dneboský nakonec vznikla jejich nejznámější stavba, nuselské divadlo Na Fidlovačce.
Alois Zima hodně stavěl v bubenečské ulici Československé armády, kde pak v čísle 8 bydlel (časem si koupil i dejvickou usedlost Beránku), Josef Dneboský žil ve svém, výše zmíněném domě v Bubenečské čp. 354.
A dodám ještě, že Ladislav Čapek si ve 30. letech postavil na samém kraji Ořechovky parádní vilu, kde dnes sídlí turecké velvyslanectví (nebo rezidence). Čapkův pravnuk Tomáš Dratva mi vyprávěl, jak se v letadle posadil vedle tureckého diplomata – a ten ho pak pozval na prohlídku jejich vlastní vily.
Milan Fefík Podobský
Čp. 4. Foto: archiv autora
Čp. 4, vpravo radnice, 60. léta 20. století. Foto: archiv autora
Čp. 4 po přestavbě. Foto: archiv autora
Čp. 4 po přestavbě. Foto: archiv autora
Mlácení obilí na dvoře. Hartmanovi. Foto: archiv autora
Josef Hartmann mladší. Foto: archiv autora
Emanuel Hartmann. Foto: archiv autora
Hrob Josefa a Marie v Kněžmostu. Foto: archiv autora
Hostinec U Cerhů, kde začal vztah Marie a Aloise Zimových. Foto: archiv autora
Hrob Josefa Hartmanna mladšího. Foto: archiv autora
Hrob Zimových v Kněžmostu. Foto: archiv autora
V neděli 12. června se v restauraci U Cerhů uskutečnilo setkání rodiny Hartman(n)ovy, potomků statkářů ze zaniklého kněžmostského dvora. Foto: archiv autora
