Oceňuje aktivní místní lidi, přitom sám je jedním z nich. Zdeněk Zdobinský, předseda Spolku přátel kultury Kněžmost. Jak se spolkem zvelebují kostel? Jak vznikl nápad s oblíbenými videi? A co připravuje spolek do budoucna? O tom všem se dočtete v dnešním rozhovoru.
Zaujalo mě, že v Kněžmostě máte kořeny, ale vaše aktivity vstoupily do širšího povědomí až v posledních několika letech… Jak to tedy je s vaším vtahem ke Kněžmostu?
Kořeny našeho rodu sahají v Kněžmostě až do 18. století. Tatínek se v Kněžmostě narodil, já sám jsem se už narodil v mladoboleslavské porodnici, ale od narození až do vojny jsem v Kněžmostě bydlel, pak mě osud zavál do Prahy. Ale od roku 1996 už jsem měl trvalé bydliště opět v Kněžmostě a do Prahy jsem dojížděl za prací.
Jak jste se dostal ke kultuře?
Poměrně přirozeně. Ke kultuře jsem měl vždycky blízko. Pracoval jsem v televizi jako rekvizitář, takže jsem byl neustále ve styku s režiséry, herci, podílel jsem se na pohádkách, televizních inscenacích a ke konci i na filmech a seriálech. Když jsem se pak natrvalo vrátil do Kněžmosta, nějaká kultura tu už fungovala, snažili jsme se tedy také trochu zapojit, s někým jsme spolupracovali více, s někým méně… Čas plynul a nás napadlo dát kultuře nějakou vlastní koncepci. Nakonec jsme si s Davidem Vejražkou a Luďkem Hakenem v roce 2017 řekli, že založíme Spolek přátel kultury.
Vaším hlavním působištěm je kněžmostský kostel. Proč zrovna ten?
Hned když jsme spolek zakládali, věděli jsme, že budeme chtít pořádat kulturní akce v kostele a že z něj budeme chtít udělat multifunkční prostor. Aby se tam vrátila duchovní činnost, a zároveň aby vzniklo místo pro kulturu. Zaplať pánbůh, že když se za socialismu stavěly takové ty betonové kulturáky, nikoho nepadlo ho postavit tady. Kostel je teď díky tomu hlavním prostorem pro kulturu. Měli jsme tu už i svatby, pohřby, křtiny… Navíc jsem se tu stal kostelníkem, takže se všechno propojilo. Je v tom i můj osobní příběh. Můj praděda Josef Zdobinský byl totiž také kostelníkem a za jeho působení za první světové války přišel kostel o dva zvony. Za druhé světové války pak o ten zbývající. Teď jsem nastoupil éru kostelníka já a zvony se vracejí. To je přece krásné…
Právě obnova zvonů a věžních hodin je váš aktuální projekt. V jaké je fázi?
Když všechno dobře půjde, už letos o adventu bychom mohli nové zvony vystavit a mohly by se spustit i věžní hodiny. A příští rok, pokud bude opravená zvonová stolice, už by se zvony mohly zavěsit do věže a začít vyzvánět.
Co se vám již v kostele podařilo vybudovat?
Věděli jsme, že když budeme v kostele dělat kulturu, musíme ho k tomu upravit. Potřebovali jsme zázemí, kde se účinkující mohou převléknout a občerstvit, zároveň technický prostor, kde by se mohly skladovat potřebná zařízení a rekvizity. Proto jsme se hned na začátku pustili do rekonstrukce sakristie a depozitáře. Kostel měl také velmi starou elektroinstalaci, která už byla nevyhovující, tu jsme nahradili novou. Vrátili jsme do kostela betlém, který k němu patřil od začátku 20. století, a zároveň s tímhle projektem šla ruku v ruce i nová instalace Božího hrobu. Postupně jsme začali spolupracovat s administrátorem kněžmostské farnosti a děkanem farnosti Mnichovo Hradiště Pavlem Machem a velmi nám začala pomáhat i obec Kněžmost. Samozřejmě, než lidé tady zjistili, jak to vlastně s kostelem myslíme, chvíli to trvalo.
Jaká je koncepce vašich kulturních pořadů?
Od začátku jsme měli jasno, že se zaměříme na seniory, děti a potom veřejnost v širším slova smyslu. Do té doby tady nebyl samostatný pořad pro seniory, my jsme přišli s Koncerty pro pamětníky. Měli jsme tu například Yvettu Simonovou, Naďu Urbánkovou, Pavlínu Filipovskou, vloni seniory potěšily staropražské písničky z Babiččiny krabičky, to byl velmi sledovaný televizní cyklus režiséra Zdeňka Podskalského v 60. letech minulého století, uváděla ho Jiřina Bohdalová. Teď 26. června nás čeká setkání s Jiřím Štědroněm. Začali jsme také s akcemi pro děti, pro ně tu byl například tři roky za sebou pořad s Michalem Nesvadbou. A do třetice pořady pro střední věkové spektrum. Byli tady třeba Greenhorns s Janem Vyčítalem, Felix Slováček, divadlo… Všechno je ovšem odvislé od toho, kolik se nám podaří sehnat peněz. A pak samozřejmě velkými tématy jsou Velikonoce a Vánoce. Časově nejnáročnější je advent.
Bylo těžké dostat se do povědomí?
Přicházelo to postupně. Vždycky, když se objeví nový pořad, musí si diváky nejdřív získat. A pak, když ho lidé vidí a líbí se jim, už chodí automaticky a sami se ptají: A co bude příště?
Jak o sobě dáváte vědět?
Vždycky jsem se bránil Facebooku. A pak jsem si řekl, že když chceme náš spolek nějak prosadit, musíme si facebookovou stránku spolku pořídit. Nejdřív jsem z toho měl strach, abych všechno technicky zvládal a něco nezkazil, ale teď už je to v pohodě. Videa dáváme samozřejmě i na YouTube a odkazy posílám našim příznivcům e-mailem. Máme velikou radost, že se to ujalo. Musím se ještě zmínit, že máme i velkou pamětní knihu. Protože digitální věci sice usnadňují život, ale kniha je kniha. Všechno do ní zapisujeme, dáváme tam přirozeně i fotografie.
Vloni jste zaujali veřejnost sérií videí k tématu Vánoc i Velikonoc. Jak to začalo?
Nápad vznikl vloni v únoru, když jsem byl v Lázních Kunratice-Osečná. Na moje narozeniny přijeli David Vejražka a Pavel Mach a v místní restauraci jsme si naplánovali, jak sestavíme velikonoční koncert. Vyšli jsme z myšlenky, že v jednotlivých velikonočních dnech oblékají kněží mešní roucha různých barev. Pavel Mach navrhl, že by se mohl během programu postupně do jednotlivých barev převlékat. Měli jsme to vymyšlené do detailů, David napsal scénář. Jenže když jsem přijel z lázní, zjistil jsem, že všem kulturním akcím je konec. Že nemůžeme nic dělat. Ale pak jsem si řekl: Když už máme scénář, není to škoda? Co kdybychom vytvořili pořad virtuálně a já bych to sám sestříhal? Měl jsem tu nějaký jednoduchý prográmek na střih videa. Ale počítač najednou vyplivnul a konec. Pak jsem si vzpomněl na Karla Hubače z Muzea města Mnichovo Hradiště, kontaktoval jsem ho a on se ujal podle scénáře sestřihu těch prvních několika dílů. Tím nám hodně pomohl. Pak už jsem si koupil nový počítač a nový program a už jsme si to začali stříhat sami. S obrazovým materiálem nám hodně pomohli také pan Adam z Hradiště a pan Bacovský, duchovní tematiky se samozřejmě ujal Pavel Mach. A pak, když v podobně omezeném režimu přišly i Vánoce, už jsme si řekli: Je to dané, uděláme formou videí i Vánoce.
Byl o videa zájem?
Ano, měli jsme spoustu pozitivních ohlasů, byl jsem z toho nadšený. Kromě Facebooku a YouTube jsme videa rozesílali do regionální televize, do Klaudiánovy nemocnice, kde běžela na panelech na chodbách, a také do 19 domovů pro seniory. Tady nám s kontakty velice pomohla paní Iveta Čermáková. Ředitelé domovů mi psali, že moc děkují, že jim videa udělala radost. To pak udělalo radost nám.
Když vás tak poslouchám, jak se dá takové spektrum aktivit stíhat časově?
Pravda je, že v době, kdy jsem ještě chodil do práce, bylo to, musím říct, docela obtížné. Teď jsem v důchodu, tak je to lepší, ale uvědomil jsem si, že i když se skoro nic neděje, denně věnuji spolku tak dvě hodiny, vyřizuji nějaké e-maily, dopisujeme kroniku, pořád s někým telefonuju, něco sháním, připravuju rozpočet a podklady k projektům. A pak jsou období, kdy chystáme právě třeba velikonoční nebo vánoční videa, a to je náročné. To jsme vzhůru třeba do dvou do rána. A někdy si říkáme: Proboha, stihneme to vůbec? A pak máme radost, že jsme to stihli a že se to líbilo.
Kromě času potřebujete i určitý přehled a schopnosti z různého spektra oborů – historie, stavebnictví, řemeslnické práce, související jednání s úřady, již zmíněné zpracování videa…
Máme to rozdělené. David Vejražka například píše scénáře, bádá v kronikách a shání materiály. A já jsem zas ten, kdo jedná s těmi úřady.
A kdo vám pomáhá s technickou a stavební stránkou?
Vždycky musíte takzvaně narazit na někoho, kdo vyjde vstříc. Kdo je takzvaně naladěný na stejnou strunu. Vždycky jsme sehnali sponzora, který nám třeba zaplatil materiál na elektroinstalaci nebo stavební práce. Takže člověk neustále chodí a prosí…. Naštěstí se vždycky někdo najde, je to osud nebo řízení shora.
Jak vás mohou lidé podpořit?
Kdyby nás lidé chtěli podpořit, spíš, než aby posílali peníze naslepo, bych vždycky počkal na konkrétní projekt. Teď aktuálně máme sbírku na obnovu zvonů, takže když přispějí na zvony, budeme rádi. Do budoucna máme ale hrozně moc dalších plánů. Například máme hotovou projektovou dokumentaci na stavbu bezbariérového přístupu, ten by měl vést k bočnímu vstupu do kostela. Zároveň plánujeme vybudovat bezbariérové WC. Problém je v tom, že v kostele v současnosti není voda. Už jsme zaplatili za projekt kanalizační a vodovodní přípojky. Jeden projekt zkrátka stíhá druhý.
Co vás ještě čeká v budoucnu?
Od začátku jsme měli jasnou představu, jak bude vnitřek kostela vypadat. Staré ztrouchnivělé lavice nahradí židle, které by se daly variabilně rozestavovat a přizpůsobovat různorodým programům. To je jeden z našich plánů. A pak samozřejmě s tím související podium, které by se v interiéru také dalo stavět podle potřeby. Až bude kostel hotový, chtěli bychom podpořit šikovné lidi, kteří například malují, aby v prostorách kostela mohli vystavovat svoje obrazy. Někdo zase zpívá nebo hraje na kytaru. Těm všem bychom chtěli dát prostor. Místním lidem, kteří tvoří kulturu. A těch je, zaplaťpánbůh, v Kněžmostě a okolí víc než dost. Dostat tak do povědomí obyvatel z Kněžmosta a okolí, kdo vlastně vedle nich bydlí. A přitom všem zachovat kostelu jeho duchovní rozměr. Po vší té podpoře od obyvatel, obce a Farnosti Kněžmost jsem přesvědčený, že se to povede.
