Znám dva typy vytížených lidí. Jedni jsou vytížení tak, že „nemají na nic čas“, u druhých mám naopak pocit, že stíhají být téměř všude, i na dvou místech najednou… A kdykoliv je kontaktuji, udělají si čas i na mě. Monika Čapková, vedoucí folklorního souboru Furiant z Malé Bělé, rozhodně patří mezi ten druhý typ. Protože se známe už mnoho let a snad ani nelze spočítat akce, na kterých jsme se potkali, ba dokonce i spolupracovali, rozhodně nemůžeme v rozhovoru předstírat vykání.
Jak zvládáš tolik aktivit? Máš nějaký recept na time management?
Poslední dvě slova mne trochu naštvala. (smích) Nemůžeš to prostě říct česky? Tyhle poangličtěné výrazy mám dost nerada. A jak to zvládám… Jednoduše, prostě chci! Chtěla bych třeba vidět i mnoho dalších kulturních či sportovních akcí, ale na to mi už kapacita vážně nestačí, neb taky musím chodit do práce, což mne od mých aktivit dost zdržuje. (smích) Také musím konstatovat, že už mám dospělé syny, kteří s námi nebydlí, a tak se není čemu divit, že jsem pořád z domu. Protože přece – všude dobře, tak co doma? A když už to náhodou vypadá, že budu mít volný víkend, obvykle něco vymyslím, čím se zabavit s přáteli.
Kdesi jsem se dočetl, že jsi u baráčníků už od svých 15 let. Jaká byla tvá cesta k folklorním aktivitám? Má to tradici v tvé rodině?
Ano, je to hodně jednoduché. Můj děda byl něco podobného jako já, respektive já jsem něco jako můj děda. Celý život byl baráčník a ochotník a taky ve volném čase řezník, ale k tomu tedy nesměřuji. V kroji jsem zkrátka vyrostla a jsem moc ráda, že mě dodnes neomrzel. Jsem na něj moc pyšná, stejně jako na vše, co souvisí s vlastenectvím, ale v tom dobrém slova smyslu.
Jaký je vztah současné veřejnosti k folkloru? Liší se to nějak například z hlediska věku či regionu?
Liší. Hodně. Samozřejmě starší generace obdivuje nejen krásné výšivky na našich krojích, ale i třeba jen předtančení České besedy, což je sice obrozenecký tanec, ale byl vyučován kdysi i v tanečních, a tak si to pamětníci s námi rádi připomenou či si zabroukají melodii. A regiony v tom hrají obrovskou roli. Osobně navštěvuji každý rok Chodské slavnosti. Tam až na pár hostů nevystupuje v programech nikdo jiný než chodské soubory, a ti lidé na ně chodí a tleskají jim. Mají to tam nějak zakořeněné, že je to i čest v nějakém takovém souboru být, podobně jako na Moravě.
Kromě Furiantu vedeš i dětský soubor Kominíček. Děti dnes mají možnost vybrat si z velkého množství zájmových kroužků. Čím bys mezi nimi vyzdvihla dětský folklorní soubor?
Náš soubor je hlavně vážně takový lidový. My si nehrajeme na žádné velké výkony. Nepotřebujeme vystupovat na prestižních festivalech, což máme stejné i s dospěláky. My si radši užijeme den ve společnosti kamarádů, užijeme nějakou tu srandu… Na to klademe důraz obzvlášť. A nemáme to rozděleno věkově. Takže jsem moc pyšná na to, když osmáci či deváťáci podají pomocnou ruku těm nejmenším. Rádi samozřejmě v našich prořídlých řadách uvítáme nové zájemce. Za kroužek se nic neplatí. Pokud není stanoveno jinak, zkoušky jsou v pátek odpoledne. A přijít mezi nás může kdokoli a kdykoli. Budeme rádi, když to budou i šikovní kluci.
Jak jste prožívali období omezení kvůli pandemii? Přece jen k této aktivitě se těžko hledá nějaká distanční alternativa…
Prožívali jsme to tak, že jsme si všichni, a já obzvlášť, od akcí odpočinuli. Zjistili jsme, že můžeme mít i jiné zájmy, jako třeba turistiku a podobně. Musím však říct, že mě hodně potěšilo, když se víc než po půl roce děti samy hlásily, kdy už začneme trénovat. O prázdninách jsme měli nějaká vystoupení a ještě nekončíme. Všichni doufáme, že ty domluvené akce, které máme na podzim, zvládneme odtancovat.
S Furiantem vystupujete i v zahraničí. Kde jste byli nejdále?
Byli jsme v Německu, pak třeba s městem Mnichovo Hradiště v družebním městě Chojnów v Polsku, což bylo moc hezké, ale kam jezdíme hodně a vždy se tam moc těšíme, je Chorvatsko. Ne však k moři, kde to znají asi ostatní dobře. My jezdíme do vnitrozemí kolem Záhřebu. Žijí tam krajané, jejichž předci přišli před mnoha a mnoha lety právě do Chorvatska, a oni tam odkaz Čechů drží pevně dál. A to si připadáte, jako když přijedete k dědovi a babičce, protože tam by vám, kdyby mohli, snesli modré z nebe. Velmi si tam váží českého folkloru a písniček a je tam prostě radost být!
Co nejkurióznějšího jste jako soubor zažili?
To je asi nejtěžší otázka, protože my jsme toho za dobu 22 let trvání souboru zažili vážně neskutečně moc! Vždycky, když se rozvzpomínáme, musíme konstatovat, že to byl úžasně prožitý čas, který nás nějakým způsobem obohatil a pobavil. Ale co víc, že jsme mohli a můžeme bavit další lidi, to nám dělá asi největší radost. A k tomu samozřejmě patří i nějaké ty „ptákoviny“.
Kde můžeme Furiant vidět v nejbližší době?
Tento rozhovor vychází 11. září, tak vy všichni jste jistě na akci v Mnichově Hradišti, ale my vystupujeme v Sloveči u Městce Králové. Ale kam vás všechny pozvu moc ráda, a doufám, že bude ještě pěkné počasí, tak to bude 26. září na Hrnčířský dvůr ve Zvířeticích, kde bude i „naše“ muzika Osmikráska, a věřím, že tam při výstavě hub a květin a ovoce prožijete krásný den. Už teď se na vás těšíme!
Před několika lety sis udělala řidičský průkaz na autobus. Co tě k tomu přimělo?
Kdo je připraven, není zaskočen! Řídím moc ráda, všechno a všechny. (smích) Vždycky se mi to moc líbilo, můj strejda jezdil skoro celý život autobusem a můj táta zase v Liazu náklaďákem, tak jsem asi nějak „postižená“, a protože zaměstnání nemá nikdo nikdy jisté, přišlo mi, že řidiči autobusu budou vždy potřeba. Tedy do té doby, než se začne létat. (smích)
Máš ještě nějaké koníčky kromě tance a řízení autobusu?
Jak jsem už naznačila, začala jsem trochu courat po horách, skalách a přírodě všeobecně, neboť jsem na to neměla doteď čas, a jinak mám v oblibě veškerou kulturu, dobové akce, poznávání nových míst… Ze zahraničí mám vysněnou jen Francii, neboť já si bohatě vystačím s naší krajinou a republikou.
Ještě bych chtěla využít prostoru a chtěla bych poděkovat. Poděkovat všem, díky kterým můžu dělat to, co dělám, ať práci, či koníčky, a všem, kdo do toho jdou vždycky se mnou a dají mi svůj čas! Všech si moc vážím.
