Tradici pravidelných sobotních rozhovorů jsme zahájili před týdnem s hercem Martinem Hrubým. U kultury zůstaneme i tentokrát, jen se přesuneme od divadla k literatuře, konkrétně do Městské knihovny Mnichovo Hradiště. V ČR je dlouhodobě nejhustší síť knihoven na světě. Jaká je role městských knihoven a jak se mění v digitální době? Jak se liší jednotlivé generace čtenářů? Chystají se v Hradišti nějaké novinky z oblasti regionální literatury? To vše nám prozradila vedoucí hradišťské knihovny Jana Jedličková.
Co vás přivedlo na dráhu knihovnice, potažmo vedoucí knihovny?
Od malička jsem měla ráda knihy a chtěla být knihovnicí. Mně se vždycky líbilo dotýkat se knížek a být jimi obklopená. Rodiče si mysleli, že z toho vyrostu, ale já o tom byla přesvědčená. Už od 15 let jsem chodila na brigádu do knihovny v LIAZu, po maturitě jsem nastoupila do knihovny ve Varnsdorfu a po roce sem do Mnichova Hradiště.
V dubnu se knihovna po covidové pauze opět otevřela. Jste plni čerstvého elánu a plánů?
Ano, letos jsme například začali netradičními způsoby představovat knížky na našem novém facebooku. Pro nejmenší děti jsme nechali vyrobit krásný domeček, ve kterém jsou uložena leporela, malí „čtenáři“ si je teď můžou sami prohlížet a vybírat. Pro předškolní a mladší školní děti rozjíždíme ve spolupráci s MAP tematické kufříky, děti si tak můžou v knihovně půjčit kufřík, ve kterém najdou tři knížky, hry a hračku na jedno téma. Do světa jsme už vyslali kufříky s Krtečkem, dinosauří nebo koňský a na cestě je spousta dalších. Pro starší děti chystáme něco podobného, ale to zatím nebudeme prozrazovat. S Lukášem Umáčeným jsme vydali kvíz pro čtenáře – mapu Evropy, kde v každém státě obrázek představuje jednu knihu. Dále zpracováváme audioknihy, které jsme nakoupili díky příspěvku Nadačního fondu Škoda Auto, a samozřejmě stále nakupujeme a zpracováváme nové knihy. Kromě toho už se nám v hlavách rodí zase další nápady…
Jaká je v současné době role a význam knihoven, řekněme ve městech naší velikosti?
Nebráníme se novinkám, účastníme se workshopů a sledujeme, co se v našem oboru děje u nás i ve světě. A také sledujeme aktivity jiných knihoven. Ale myslíme si, že naše město je moderní a lidé mají dostatek možností navštěvovat divadlo, kino, akce pořádané muzeem a i dalšími organizacemi. Proto nemusíme suplovat kulturní dění jako jiné knihovny a máme čas se věnovat knihám a aktivitám, které s nimi souvisí. Podle ohlasu čtenářů právě tohle od nás především očekávají.
Stíháte sledovat čím dál rychleji nastupující novinky a trendy, ať již technické či společenské, které ostatně jdou spolu ruku v ruce? Například prudký nárůst významu sociálních sítí, zážitkový marketing, čím dál větší rozvoj digitálních knih, mnoho změn trvalého charakteru asi odstartoval i ten již více než rok s covidem… Doplňte mě, pokud jsem něco opomněl…
Netroufnu si říct, že stíháme, ale snažíme se. Pravdou ale je, že čtenáři v dospělém oddělení jsou z velké části důchodci, kteří nemají zájem účastnit se hromadných akcí. Chtějí si vypůjčit knihy, popovídat si o nich, třeba i pomoci s výběrem a tohle bychom neradi opustili a odkazovali je na nové technologie. Máme už skoro rok nový moderní knihovnický systém Tritius s vylepšeným katalogem, který umí spoustu věcí, ale většina (i mladých) lidí nechce nic hledat v mobilu nebo počítači. Prostě přijdou, zeptají se a my jim pomůžeme. Ano, nabízíme lidem komunikaci i přes moderní technologie, ale většina našich čtenářů stále ještě preferuje osobní kontakt. Navíc pro část starších obyvatel města je knihovna jediným místem, kde si mohou s někým popovídat.
Zmínila jste, že čtenáři v dospělém oddělení jsou z velké části důchodci. Mladé dospělé a střední generaci tedy knihovna moc neláká?
Samozřejmě máme čtenáře ve všech kategoriích, ale lidé mezi 20 a 50 lety mají často jiné zájmy, například sport, a hlavně vychovávají děti, takže času na čtení není tolik. Nechodí k nám tak často a nepřečtou tolik knih jako senioři, a to jen proto, že nemají tolik času. To je stejné ve všech knihovnách. Zatímco pro mnohé seniory je knihovna místo nejen pro půjčování knih, ale i setkávání, střední a mladší generace více ocení to, že máme dostatek nových knih a že pokud je kniha půjčená, mohou si ji zamluvit, a jakmile se kniha vrátí, dostanou e-mailové upozornění. Právě to je i cílem naší práce, pracovat se všemi věkovými kategoriemi tak, aby všichni byli spokojení a našli u nás služby, které jim vyhovují.
Které knihy se v současné době v mnichovohradišťské knihovně nejvíce půjčují?
Toto je nejčastější otázka. Ale také nejtěžší, protože někdo má rád historické detektivky od Vlastimila Vondrušky, některé ženy si odpočinou u četby knih Táni Keleové Vasilkové nebo se zasmějí u knih Marcely Mlynářové, velkým hitem jsou všechny knihy Aleny Mornštajnové nebo Patrika Hartla. Pak jsou i knihy, které nemají velkou publicitu, ale když je čtenářům doporučíme, jsou nadšení.
Kterou z aktuálních knižních novinek byste čtenářům doporučila?
Tady se neudržím a doporučím hned tři: Osmý život (pro Brilku) od Nino Haratischwili, Nevidím ani tmu. Rozhovory o naději Aleše Palána a Vlčí kůži od Katji Kettu.
Jaký je váš oblíbený knižní autor?
To je pro mě těžká otázka, asi nemám úplně oblíbené autory, spíš jednotlivé knihy. Možná Ian McEwan, a Pasi Ilmari Jääskeläinen, od nich se mi líbily všechny knihy. Spíš mě baví objevovat skvělé knihy od neznámých autorů a pak je doporučovat čtenářům.
Poslední dobou vzniká řada regionálních publikací, někdy až žánru mikrohistorie. Například v roce 2019 jste spolu s městem vydali vzpomínky na Turnovskou ulici v Mnichově Hradišti od Miroslava Pospíšila (1925–2021). Slyšel jsem, že už je vyprodaná. Chystáte dotisk?
Máme na prodej posledních sedm výtisků. Když bude zájem, není pro nás problém dotisk udělat.
Připravujete v nejbližší době ještě nějaké regionální publikace?
Máme ještě zaznamenané vzpomínky některých Hradišťáků na jejich dětství a život v našem městě. Teď je třeba rozmyslet, jak tyto velmi různorodé materiály zpracovat do jednoho čtivého celku. To je ještě náš nesplněný úkol.
