Naďa Tučková spojila svou profesní kariéru s dětmi. Nejprve pracovala v jeslích a později byla vrchní sestrou dětského oddělení nemocnice v Mladé Boleslavi. Jak na svou práci vzpomíná? Za co byla letos oceněna Českou asociací sester a jak vidí současnost a budoucnost sesterské profese? A čím jí dělá radost její vnuk Štěpán? To vše se dočtete v našem rozhovoru.
Odkud pocházíte?
V úplném dětství jsme bydleli v Bělé pod Bezdězem – Šubrtově, pak v mých asi 10 letech jsme se přestěhovali do Podhradí u Bakova. V dospělosti jsem se vdala a od roku 1976 žiju v Hradišti.
Jaké byly vaše profesní začátky?
Studovala jsem v Turnově. Po škole jsem v srpnu 1975 nastoupila do jeslí v Mladé Boleslavi. Tam jsem pracovala jen chvíli, pak jsem šla na mateřskou, chvíli jsem pracovala v kartotéce tady v Hradišti a v prosinci 1981 jsem sem nastoupila do jeslí, kde jsem pracovala devět let. A pak přišla revoluce, jesle se zavřely a v září 1990 jsem nastoupila jako ošetřovatelka na dětské oddělení do Mladé Boleslavi k primáři Erichu Novákovi. Už během práce v jeslích jsem studovala, takže jsem si dodělala maturitu a přešla jsem práce z ošetřovatelky na sestru. Pak jsem ještě absolvovala postgraduální studium v Brně a pracovala jsem jako sestra na JIP.
Kdy jste se stala vrchní sestrou?
V roce 2002 šel primář Erich Novák do důchodu a nastupovala primářka Alena Štolcová. Zároveň byl vypsán konkurz na vrchní sestru, kam jsem se přihlásila a uspěla jsem. A pracovala jsem tam až do loňského roku. Skoro 18 let. Život najednou utekl (smích) a už jsem rok doma v důchodu.
Nestýská se vám po práci?
Práce mě bavila, ale už to bylo náročné. Kupilo čím dál víc úkolů. Na práci na JIP jsem měla ráda adrenalin. Když jsem nastupovala do funkce vrchní sestry, říkala jsem: „Ne, nemůžu se vzdát práce na JIPU.“ Jenomže práce vrchní sestry je tolik, má spoustu zařizování od toaletního papíru přes léky až po manažerské rozhodování, že už jsem postupně elán a sílu na cokoliv dalšího ztrácela. Navíc původně nastoupila do staré budovy v Havlíčkově ulici a pak jsme se v roce 2006 přestěhovali. A tam se vše muselo přestavět, zařídit. Takže člověk nebyl jen sestrou, ale také architektem. (smích) Když sestra do takového vlaku naskočí, těžko se z něj vyskakuje. V mládí je to dobrodružné a naplňující, ale s přibývajícím věkem docházejí síly. Jsem ráda, že už jsem z práce pryč. Ale nemyslím to ve špatném smyslu. Už jsem prostě jen ráda, že mám svůj vlastní, hezký život. (smích)
Zmínila jste primáře Ericha Nováka. Ten nás letos 27. srpna bohužel navždy opustil. Jak na něj vzpomínáte?
Měla jsem pana primáře velice ráda. Byl poctivý, přímý, vždycky se zastal sester. Miloval neskutečně svou práci. Vážím si ho. Co řekl, to platilo. Vše myslel poctivě. Za dětské oddělení opravdu bojoval. Když jsme cokoliv potřebovali, vyhověl nám. Nepatřil do žádné politické strany, měl svoji víru a v každé době a za všech ředitelů si stál za svými zásadami. Dodnes si ho vážím a je pro mě synonymem úcty k člověku.
Nedávno jste byla oceněna u příležitosti oslav Dne sester za rozvoj České asociace sester, kde jste místopředsedkyní Regionu Mladá Boleslav. Čím se asociace zabývá?
Česká asociace sester sdružení zdravotnických pracovníků. Nejsou to jen sestry, ale i laboranti, rehabilitační pracovníci… V každém regionu, kde je nějaká větší nemocnice, má svou pobočku. Pobočka „Region Mladá Boleslav“ vznikla v dubnu 2004. Asociace od počátku pořádala různé semináře, konference, stáže, kde se sestry scházely a zjišťovaly informace. Byli jsme na stážích ve firmách vyrábějících zdravotní materiál, v rehabilitačním ústavu v Kladrubech, ale i v zahraničí – ve Francii, Anglii, Rakousku, Švýcarsku, Holandsku, Maďarsku, Slovinsku… Všude tam jsme navštívili nějaké zdravotnické zařízení, kde nám ukázali, jak tam vše chodí. Sestry za to získávaly body, které byly povinné v rámci takzvané akreditace. Dnes už pro akreditace nejsou tak přísné podmínky, už to není povinné, ale aktivity asociace zatím v menší míře fungují dál.
Za co jste ocenění dostala?
Každý rok se nominuje někdo z regionu a prezidium několik lidí z celé republiky ocení. Byla jsem oceněna za dlouhodobou práci.
V současné době profese sestry dostala zabrat díky covidu, ale dočkala se i větší společenské pozornosti. Jak jste situaci vnímala vy?
První vlnu covidu jsem zažila ještě v práci. Nebylo to nic lehkého, nikdo jsme nevěděli, jak se k tomu postavit. Hledaly se cesty, jak prostorově označit zóny, aby se lidé nepotkávali a vše bylo dostatečně oddělené. Muselo se vše vytvořit za provozu, víc prostoru ani lidí nevykouzlíte. A navíc byl nedostatek pomůcek, lidé se báli, pro všechny to bylo něco nového. Fakt to nebylo nic jednoduchého. A není to jednoduché ani dnes.
Na co byste nalákala lidi, kteří o dráze zdravotní sestry uvažují?
Když jsem pracovala v nemocnici, snažila jsem se studenty lákat na letní brigády, ze začátku třeba pomoc v kuchyni nebo jako ošetřovatelky. Když studentky viděly práci, získaly nějakou zkušenost, poznaly se se sestrami, získaly třeba i přátele. A pak jsem jim řekla: „Jestli se vám tady líbí, tak nastupte.“ Takže jsem si nalákala studenty tím, že jsem si je vzala na brigádu. Pak jsem jim různě vycházela vstříc. Umožnila jsem, že když neměly dodělané vzdělání, chodily do práce na půl úvazek a studovaly. Maminky vracející se z mateřské jsem brala také na kratší úvazky, a jak jim děti dorůstaly, tak si úvazky opět zvyšovaly. V současné době je situace horší, sester je málo. Odcházejí na mateřskou či úplně mimo obor. A nové se sestry moc nehlásí. Ale je pravda, že teď jich spoustu studuje. Obrovská výhoda a motivace je v tom, že v tomto oboru bude práce vždy. Zároveň ale říkám, že součástí musí být i poslání. Není to jen o tom, že člověka nějak ošetříte. Musíte ho zároveň mít rád. Je to určité sebeobětování.
Váš vnuk Štěpán je již od dětství louktohercem a hercem. Dělá vám radost?
To víte, že ano. Se všemi vnoučaty jsem odmalička trávila téměř veškerý volný čas. Se Štěpánem jsme každé prázdniny trávili na chalupě. Měl různé převleky a s dalšími dětmi secvičovali divadlo a měli připravený program pro další lidi z osady. Když pak začínal jako opravdový dětský loutkoherec, vozili jsme ho na loutková představení. Divák vidí jen to, jak divadlo odehraje, ale někdo musí také ty loutky naložit, vše přivézt na místo. A Štěpán byl v té době ještě dítě. Tak jak jsme mohli, tak jsme mu celá rodina pomáhali. Trávili jsme spolu hodně času. Dodnes mě navštíví, kdykoliv má cestu do Hradiště. Moc si ho vážím také za to, jak se postavil ke covidové době. V první vlně chodil hrát „divadlo do oken“ a v druhé vlně dokonce sám pracoval jako pečovatel v domově pro seniory.
