Pavel Sosnovec žije v Mnichově Hradišti a pracuje v Mladé Boleslavi v Muzeu Mladoboleslavska. Je jedním ze spoluautorů knihy Příběh Mnichova Hradiště, která vyšla vloni. Jak se mu kniha psala? Má radši Hradiště, nebo Boleslav? Jak vypadá práce muzejníka a co nejvíce trápí česká muzea? Je historie Mnichovohradišťska opředena nějakými mýty? To vše se dozvíte z našeho rozhovoru.
Chtěl jste být vždycky historikem, nebo jste měl v dětství představu o úplně jiném povolání?
K historii, k památkám, ke knížkám jsem tíhnul, co si pamatuji. Matematika a podobné vědy mi nikdy moc nešly, takže moje směřování k historickým vědám bylo popravdě i nutné.
Jaká byla vaše cesta do Muzea Mladoboleslavska?
Řekl bych, že přímá. Tak nějak jsme se s mojí ženou kdysi dávno dohodli, že naším domovem bude její rodné Hradiště, že ona nastoupí jako učitelka na zdejší gymnázium a já že bych mohl do Boleslavi, kde bylo místo v muzeu. A tak jsme tam oba už více než třicet let.
Vaše pozice nese název „vedoucí společensko-vědního oddělení“. Co si pod tím představit? Jak vypadá váš běžný pracovní den?
Oficiálnímu pojmenování mé pozice v rámci muzea zas tak velkou váhu nepřikládám. Je to jako jinde, někdo musí být „vedoucím“. A jak vypadá muzejníkův den? Hodně různorodě. Protože jsme spíše malé muzeum, tak také dělám řidiče, uklízeče, stěhováka, když je potřeba, tak kdo může, pomáhá s vytvářením výstav, a vedle toho se také muzejničí, což obnáší zpracovávat databáze, digitalizovat sbírky. Protože mi dost záleží na pověsti našeho muzea, tak někdy hodně času zabere korespondence s badateli, se studenty, odpovědi na nejrůznější, někdy i poněkud „speciální“ otázky. A mezi tím vším je potřeba také něco napsat, popularizační článek do tisku či příspěvek do odborněji zaměřeného periodika.
Nezasahuje do vaší tvůrčí práce příliš byrokracie?
Jak to říci… Slovy klasika „pořádek musí být“. Musím rozlišit skutečně úřední byrokracii, což v mém případě znamená třeba vyřizovat a evidovat muzejní výpůjční smlouvy. To je zpravidla bezproblémové. Druhou stránkou je pořádek ve sbírkách. To znamená řád a systém v jejich evidenci, v uložení, vědět, kde co je. Popravdě, s tím trochu bojuju. Spoustu faktů, kde co je, jaké máme třeba plastiky sv. Jana Nepomuckého nebo jaké jsou ve sbírce pečetní typáře, mám tak říkajíc v hlavě, ale všechno se to takto zvládnout nedá. A když občas něco někam správně neuklidím, tak nastává problém.
Změnila se nějak vaše práce v souvislosti s pandemií covid-19?
Změnila, pochopitelně. V posledních asi dvanácti měsících jsem strávil určitě více času na home office než v muzeu. A nevyhovuje mi to. Člověk se doma přece jenom více rozptyluje, a pak doma nemám k dispozici naši muzejní knihovnu, bez které se moc neobejdu.
Co podle vás nejvíce trápí muzea v ČR?
Totéž, co mnohé další instituce, nejen kulturního zaměření. I naše muzeum by uvítalo dostatek prostředků na řádnou péči o sbírky, což by třeba znamenalo, že v depozitářích by v zimě byla alespoň trochu snesitelnější teplota, aby sbírky byly uloženy v takových podmínkách, které jsou potřebné k tomu, aby přečkaly nejen nás, ale i další generace. V muzeích, v památkových objektech, v archivech jsou uloženy miliony předmětů, přírodnin, dokumentů. Sice se jejich hodnota nějak dá vyjádřit i finančně (v řádu stovek miliard), ale ta z mého pohledu zas tak zásadní není, mnohem větší je jejich hodnota paměťová, kulturní. Ty předměty z nás dělají Čechy, obyvatele té kotliny uprostřed Evropy, spojují nás s naší minulostí, současností a formují i naši budoucnost. Třeba v boleslavském muzeu máme několik boleslavských tisků z počátku 16. století. Těch se dochovalo jen několik. Jakou mají finanční hodnotu, mě nezajímá, pro mě je to zhmotnění naší minulosti. Nebo máme dvě motorky z přelomu století. Opět – existují asi jen dvě či tři od každého typu. Jenže jsou něčím, co představuje začátky dnešní Škodovky, resp. firmy Laurin & Klement, muzeu je věnoval Václav Klement. Nebo příklad z hradišťského muzea – mají tam uložené nejstarší městské pečetidlo, ze 16. století. Je jedno jediné, je to symbol města, jeho samosprávy, je něčím, co symbolizuje Hradiště jako celek. Kdyby nebylo, tak jej ničím nenahradíme.
Příběh Mnichova Hradiště a Boleslav, Boleslav, královské město. Dvě knihy vydané v loňském roce, které jste sice nepsal sám, váš autorský podíl na nich byl ale výrazný. Jak se dá stihnout napsat dvě knihy během jednoho roku?
Napsat knihu o dějinách Mnichova Hradiště jsem chtěl už dávno, koneckonců je to moje práce a taky jsem to chápal jako svůj příspěvek místu, kde jsem už dlouho doma. První podoby některých kapitol tak vznikly už před několika lety. Zhruba rok před odevzdáním do tiskárny byl trošku hektičtější, ale jen a jen ku prospěchu knihy. A jsem velmi rád, že se mi podařilo přizvat ke spolupráci Lenku Křížovou a Honzu Juřenu z boleslavského archivu, jejich autorský podíl je stejně výrazný jako ten můj, bez nich by naše kniha nebyla taková, jaká je, přece jenom zdejší dějiny 19. a 20. století zase tolik neznám. A knížka o Mladé Boleslavi – to je populárně napsané, navíc o jedné jediné události a době kolem onoho roku 1600. Je to doba, o které si troufám tvrdit, že ji znám, to nebyl problém.
Teď položím možná trochu provokativní otázku: Máte radši Hradiště, nebo Boleslav?
Jednoznačně Hradiště, bez jakéhokoliv přemýšlení! Je to opravdu dobré místo k životu, Boleslav v žádném případě.
V Hradišti se v posledních letech vede diskuse o přestěhování muzea. Za tu dobu už bylo ve hře bezpočet variant, podle nejnovějších zpráv to vypadá, že by se muzeum mělo přesunout z prostor zámku do budovy hotelu U Hroznu na náměstí. Přestože Muzeum Mladoboleslavska má samostatnou právní subjektivitu, s hradišťským muzeem spolupracujete a zdejší poměry znáte. Jaký je váš pohled na toto téma a ideální řešení?
Samostatné prostory v centru města, adekvátní zázemí, to by bylo to nejlepší, co může hradišťské muzeum získat. A nepochybuji o tom, že kolegové z muzea tu nabízenou příležitost využijí ku prospěchu celé komunity hradišťských obyvatel. Snad se po těch letech muzejničení můžu považovat za znalého oboru, a tak mě mrzí, že v poslední době některé zveřejňované názory jsou vedeny spíše účelovými, postranními zájmy, s vynecháním či bez znalosti mnoha faktů a souvislostí, jen s ekonomickým, resp. finančním zřetelem. Pokud přistoupíme na takovouto argumentaci, tak musíme zrušit divadla, knihovny, omezit neprofesionální sport, radikálně redukovat mimoškolní aktivity dětí a mládeže, prostě musíme seškrtat vše, co je dotované z veřejných rozpočtů. Pak ale už nebudeme v obecném smyslu kulturními lidmi.
Historie je opředena mnohými mýty, které musejí historikové vyvracet a uvádět na pravou míru. Existuje nějaký často opakovaný mýtus týkající se i něčeho v dějinách Mnichovohradišťska?
Bez mýtů by nebyla minulost, jen suchý sled faktů. Napadá mě tolikrát opakované klišé Mnichovo Hradiště – město Budovcovo. Jistě, v oněch dvaceti letech, kdy byl majitelem panství, město zažívalo období rozvoje, ale to nebyla jen Budovcova zásluha. On byl především člověkem své doby, byl obyvatelům města vrchností, se všemi pravomocemi, které mu jeho postavení dávalo, rozvoj města byl v první řadě k jeho užitku.
