Po těžkém úrazu na kole měl problémy s pamětí a neuměl ani zapnout počítač, ale za několik měsíců už odesílal do tiskárny hotovou knihu ve formátu PDF. I takový je Vladislav Fanta. Mnichovohradišťský patriot, fotograf a hudebník. Díky jeho vytrvalosti a píli je teď na světě kniha, která se zapíše do novodobých hudebních dějin nejen Mnichovohradišťska. Odtajněná kronika kapely Diskant. Kapely, která zažívala největší slávu v 80. letech minulého století. Vladislav Fanta byl, jak mnozí velmi dobře vědí, jejím výrazným členem. Více o knize i o životě hudebníka se dočtete v rozhovoru.
V nedávném rozhovoru pro Mnichovohradišťské noviny Echo jste uvedl, že inspirací k sepsání knihy o Diskantu pro vás byla kniha o Beatles. Byli pro vás Beatles inspirací i v samotném hudebním životě?
Svým způsobem pro mě inspirací byli, ale tím největším hudebním vzorem ne. Mně se líbilo spíš to provedení knížky – rozhovory a fotografie.
Jaké jste tedy měl hudební vzory?
Black Sabbath a Deep Purple. A Beatles taky. Kapely Black Sabbath a Deep Purple ale byly ty hlavní.
Čím vás jako strojního inženýra uchvátily koníčky, jako je fotografování a hudba?
Byla to taková seberealizace, prostě něco udělat kromě toho inženýra. Titul inženýr ani nikde na vizitkách a podobně neuvádím. A fotografování a muzika jsou prostě koníčky. Fotografování dá se říct až v důchodu, ale hraní bylo i před důchodem.
Jak se tehdy daly skloubit pracovní povinnosti s poměrně častým hraním?
Pracoval jsem v Hradišti v Liazu jako konstruktér vzduchové techniky. Jezdil jsem třeba i do Německa na homologace, zvládnul jsem to ale jako ostatní z kapely. Všichni jsme pracovali a všichni jsme zároveň jezdili po koncertech. Každá sobota někde pryč.
Sebevzdělával jste se v hudbě?
V šesté třídě jsem začínal chodit učit se na piano k paní Červové. Později jsem k tomu nabral ještě dechovku a jazzový orchestr u pana učitele Vancla. Nejdřív v dětské dechovce a pak na SVVŠ (střední všeobecně vzdělávací škola, dnes gymnázium, pozn. red.). Právě pan učitel Vancl mě přivedl k muzice. Naučil mě hrát i na saxofon a na klarinet.
Poměrně otevřeně jste v Echu hovořil také o svých zdravotních problémech po úrazu na kole, který jste utrpěl v létě 2020. Jak se cítíte dnes?
Už je to lepší. Hlavně se mi už vrátila paměť. Už si vzpomínám, komu dlužím – těm se nepřipomínám, a pak kdo dluží mně – tomu se ozvu. (smích) Dřív jsem nevěděl, která bije, a například celou zimu jsem proležel. Je to obrovské zlepšení. Jak jsem říkal v tom rozhovoru, když jsem přijel z nemocnice, neuměl jsem ani zapnout počítač. Pomohli mi bývalí kolegové z firmy HLS, kde jsem dřív pracoval. Prostě mě ovládání počítače přijeli opět naučit, za což jsem jim vděčný. A teď už jsem dokázal dodělat knížku.
Tak to klobouk dolů, jak jste to zvládnul.
Docela pracně, ale zvládnul. Když si něco umíním, tak to musím dodělat.
Knihu jste tedy zpracovával sám?
Sám. A ve formátu PDF jsem ji odevzdával do tiskárny.
Kniha o Diskantu je již vaše druhá. Připomeňme, že v roce 2014 jste vydal knihu Mnichovo Hradiště a okolí ve fotografii. Chystáte vydat ještě nějakou publikaci?
To už asi nestihnu. Přece jen mi je 72 let, tak si nedělám žádné iluze.
Neměl byste přece jen nějaký sen?
Nemám námět. To bych musel znovu jezdit fotit nebo něco vymýšlet, což už bohužel asi nezvládnu.
Nesmíme zapomenout na druhého autora knihy o Diskantu, kterým je František Brunclík. Jak se vám kniha dávala dohromady?
Abych to uvedl na pravou míru – jsme oba uvedeni jako autoři, ale vlastně jsme ji spolu dohromady nedávali. Franta si dělal celou dobu existence Diskantu kroniku. Tajnou kroniku, kterou nikdo nesměl číst a nikdo o ní nevěděl. Ale já ji pak jednou četl a mohl jsem se podělat smíchy, jak se řekne česky. A říkal jsem: „Franto, tohle se musí vydat.“ Tak mi ji půjčil a já ji ručně celou naklepal do počítače. Čili Franta se na knize podílel ještě v době, kdy nevěděl, že by se to mohlo vydat.
Je uvedeno v knize všechno z kroniky?
Dá se říct, že jo. Něco jsem možná trochu upravil, ale je tam všechno, i jak jsme se kolikrát – s prominutím – vožrali a podobné věci. To všechno, co k muzikantskému životu patří, tam je. Ale Franta nás hlídal. Vozil s sebou vždycky velký hrnec a nechal do něj u pořadatelů uvařit čaj. A když jsme si pak chtěli dát pivo, dal nám hrnec a řekl: „Tady máte. Chlastejte. Čaj.“ Ale stejně jsme chodili tajně za oponu si dát pivo. (smích) Jednou jsme hráli den po tahu a nebyli jsme zrovna v nejlepší formě – a zrovna se na náš hudební výkon přijela neohlášeně podívat teta Jardy Špičky, houslistka a učitelka na konzervatoři (Marie Voldanová, pozn. red.). A to byl průšvih!
Najdou čtenáři v knize ještě nějaké překvapení, na které byste je nalákal?
Buď nenajdou žádné – a nebo pro ně bude překvapení všechno. Někteří fanoušci tam najdou i sami sebe. Je tam třeba vyznání skalního fandy, novináře Jirky Macka.
Kniha se dá koupit v papírnictví a knihkupectví Hany Otáhalové. Ještě někde?
V Hradišti ještě v trafice Lída na rohu ulic Jaselské a Víta Nejedlého.
Třeba si teď o vás díky internetu čtou i fanoušci ze Semilska, Jilemnicka či jiných míst, kde jste často koncertovali. Jaká možnost zakoupení knihy je pro ně?
Není ideální čas knihy rozvážet, i s vánočními trhy to teď také vypadá všelijak, ale snažíme se prodejem postupně pokrýt působnost koncertů tehdejšího Diskantu, od Benátek nad Jizerou přes Jičínsko až na zmíněný sever Čech. Budeme knihu určitě zavážet do Turnova a Jarda Hoření ji poveze také na Semilsko a Jilemnicko. Pak mám slíbený prodej i v Jičíně. Je vydáno 600 kusů, tak snad se na všechny dostane.
I když Diskant oficiálně už od roku 1989 neexistuje, příležitostně jste dosud vystupovali pořád. Poslední koncert na podzim 2019 nesl podtitul „v nejlepším se má skončit“. V Boleslavském deníku se tehdy psalo, že jestli se jedná opravdu o poslední vystoupení Diskantu, ukáže až čas. I přes veškeré komplikace, které asi všichni tušíme – ukazuje momentálně čas nějakou naději?
Asi bych to už nezvládnul. Bohužel vůbec nezvednu ruce. Úplně jsem přestal hrát. Už na tom koncertu v roce 2019 jsem se zařekl, že mi je 70 a že tím s hudbou končím. Jenom si rád dobrou hudbu poslechnu. Třeba Nabucca od Verdiho, to mám hrozně rád. Ale s aktivním hraním jsem skončil.
Blíží se Vánoce, tak abychom končili trochu optimisticky: na co se v nejbližší době těšíte?
Hlavně zdravíčko.
Nejslavnější sestava kapely Diskant: František Brunclík, Jaroslav Špička, Vladislav Fanta a Miroslav Horna. Foto: archiv Vladislava Fanty
Mohlo by vás také zajímat:
- Legendární hradišťský hudebník Jaroslav Špička opět koncertuje! (mnichovohradistsko.cz, 4. 10. 2021)
- Hudebník Jaroslav Špička: Hudba mě vytáhla ze všech problémů (mnichovohradistsko.cz, 9. 10. 2021)
- Odtajněná bigbítová kronika. Vyšla kniha o legendární kapele Diskant (mnichovohradistsko.cz, 7. 12. 2021)
