Do země nikdo nevidí, a proto se i obyčejná díra do země může tvářit jako studna. Podívejme se na to, co vše se musí udělat proto, abychom „díru“ do země opravdu mohli považovat za studnu.
Veškerá voda, kterou jímáme studnami, pochází z atmosférických srážek, z deště, z tajícího sněhu, ale i z mlhy či jinovatky. Tato voda se po styku se zemským povrchem částečně vypaří, částečně je spotřebována rostlinstvem, odtéká po povrchu a jen malá část, zpravidla několik procent veškerých srážek, se zasákne. Voda prosakuje půdní vrstvou, poté zvětralou či rozpukanou horninou až na nějakou méně propustnou polohu, kde se zadržuje. Tak se vytváří horizont podzemní vody. Čím hlouběji je, tím déle trvá vsak vody z povrchu. To, co se děje na povrchu nyní, se v hloubkách kolem 100 metrů pod povrchem, ze kterých se podzemní voda v naší oblasti často čerpá, projeví i za několik desítek let.
Protože je horninové prostředí proměnlivé, propustné polohy se střídají s polohami nepropustnými. Nad sebou tak může existovat i několik samostatných horizontů podzemní vody. Ty se liší úrovní hladiny, množstvím vody a její jakostí. Každý, kdo chce hloubit studnu, proto musí vědět, který horizont chce studnou využívat. Platí totiž nejdůležitější a absolutně zásadní hydrogeologický zákon: každá studna může využívat pouze jeden horizont podzemní vody, ostatní musí být ve studni zcela odtěsněny. To klade zásadní požadavky na konstrukci studny.
Nezastupitelnou roli v procesu realizace nové studny má vodoprávní úřad. Řekněme si nyní pár základních údajů k vrtaným, tedy absolutně nejčastěji budovaným studnám, které často zastihují více zvodnělých horizontů nad sebou.
Vodoprávní úřad je zřízen k tomu, aby chránil veškeré vody, tedy i ty podzemní, podle vodního zákona. To je důležité dvojnásob v době, kdy dochází ke klimatickým změnám a trend spotřeby vody má stoupavou tendenci. V této souvislosti je ochrana podzemních vod jako nejčastějšího zdroje pitné vody mimořádně důležitá.
Spotřeba vody stoupá. Jde jednak o přirozený úbytek vody způsobený zvyšujícím se odparem (zejména z rostlinstva kvůli prodlužujícímu se vegetačnímu období při zvyšující se teplotě), také zvyšující se extremitou srážek a sucha, ale i požadavky lidí snažících se udržet vysoký „vodní komfort“ (např. automatické závlahy tzv. anglických trávníků, které jsou největšími „žrouty“ vody). Dle vodního zákona je možno povolit odběr podzemní vody k jiným účelům, než je zdroj pitné vody, pouze tehdy, není-li to na úkor potřeb pro pitné účely. Už tady je na vodoprávním úřadě, aby posoudil udělení takové „výjimky“, neboť hydrogeolog, který je placen žadatelem o studnu, nikdy nenapíše, že požadovaná zálivková voda na úkor pitné vody je. Troufám si říct, že mnichovohradišťský vodoprávní úřad je v tomto průkopníkem mezi jinými vodoprávními úřady, neboť si sám shromažďuje fakta hovořící často o opaku tvrzení některých hydrologů, tedy že vody je dostatek. S tím se snad na první pohled dá i souhlasit, kdyby tady nebyl pohled hydrologických a klimatický trendů, totiž že podzemní vody zvolna ubývá a výhled do budoucna je vzhledem ke zhoršujícím se podmínkám vsaku dešťových vod varovný.
A nyní k samotným vrtaným studnám. Ještě koncem minulého století byla vrtaná studna poměrně velký luxus. Realizovaly je renomované vodohospodářské firmy s víceméně požadovanou kvalitou. S rozvojem soukromého podnikání si však jednoduchou „vrtačku“ mohl pořídit ledaskdo. V souvislosti se zhoršující se kvalitou vody v kopaných studních (zejména vlivem zemědělské chemie a nedostatečného čištění odpadních vod) a v poslední době stále častějším vysycháním takových studen požadavky na množství vrtaných studní stále stoupaly. Vrtařské firmy přirozeně hledaly způsoby jak zlevnit stavbu studní, a když zjistily, že dodržování obecných pravidel nikdo nekontroluje, bylo tady řešení v podobě „osekání“ vystrojení takových studní na minimum. Co na tom, že se takové díry do země tvářící se jako studny stávají zdrojem znečištění podzemní vody splachy z povrchu a často i působí jako odzátkovaná vana, kdy je voda zvolna odpouštěna z horního zvodnělého horizontu (na kterém jsou kromě kopaných studen závislé i lokální prameny a studánky) do zvodnění hlubšího, čímž dochází nejen k úbytku, popř. vyschnutí výše zadržované vody (jak možná došlo k vyschnutí údolí Krupského potoka), ale také k míchání vody obvykle s horšími chemickými vlastnostmi s vodou hlubší (zpravidla kvalitní pitnou). Také vystrojení studny nevhodnými levnějšími „trubkami“ s chybějícím obsypem a zatěsněním významně zkracuje její životnost a může dojít i k jejímu zborcení.
Zde opět nastupuje role vodoprávního úřadu, který je součástí odboru životního prostředí. Úředník obecně, vodoprávní o to víc, tu není kvůli tomu, aby případnému žadateli jen zkontroloval doklady k příslušnému souhlasu s průzkumným hydrogeologickým vrtem či stavbě studny, zda odpovídají požadavkům zákonů a norem a následně „orazítkoval“ svůj podpis na příslušném povolení. Samotný zákon předpokládá, že nedílnou součástí je následná kontrola plnění podmínek rozhodnutí, tedy zákonných norem. Specifikum vodoprávního úřadu je právě v tom, že pokud je studna vyhloubena a vystrojena, z povrchu se pod zem zpětně již nikdo nepodívá. Případná následná podezření z nedodržování obecných pravidel (především důkladné zatěsnění nevyužívaných zvodnělých horizontů) se bez nákladných zkoušek (kamerové prohlídky, zjišťování přetoků ve vrtu atp.) již těžko dokazují a hlavně, často nejednoznačné závěry už vodu do vysychajících studen a studánek nevrátí. Jde tedy o účel, nikoli o „papír“, že je vše v pořádku (a ono ve skutečnosti může být vše jinak). Bez pitné vody tu lidé totiž opravdu existovat nemohou.
Musím konstatovat, že při výše zmíněných nárocích, které si na sebe v Mnichově Hradišti klademe (cca 60 kontrolovaných vrtných prací ročně k běžným místním šetřením a závěrečným kontrolám navíc se staly příkladem již pro nejeden vodoprávní úřad), se jen těžko hledá čas. Přesto je nezbytné řešit jakékoli „černé“ studny i upozornění občanů. Po prvotní shovívavosti výši pokut postupně zvyšujeme a současně se snažíme dotáhnout nebezpečně vystrojené neopravitelné studny k likvidaci. Každý, kdo trochu zná zákonné možnosti kolem likvidace nepovolených staveb, jistě hned pochopí, jak složitě a zdlouhavě se toto uskutečňuje. Ale opět je tu ten důležitý moment. Je sice mnohem lehčí věřit podkladům od hydrogeologa a projektanta, které si najal žadatel, aniž bychom zjistili skutečné provedení vrtu, ale vodu, tu nenahraditelnou a stále vzácnější tekutinu takové ulehčení nikdy zpět nevrátí. Co tady po nás zůstane následujícím generacím?
Můžete se mnou nesouhlasit. Z krátkodobého pohledu je přece všude vody dost. A že je sem tam sucho? Již první paragraf vodního zákona praví toto: „Účelem tohoto zákona je chránit povrchové a podzemní vody, jako ohrožené a nenahraditelné složky životního prostředí a přírodní zdroje, stanovit podmínky pro hospodárné využívání vodních zdrojů, pro zachování vodních zdrojů a předejití stavu nedostatku vody a pro zachování i zlepšení jakosti povrchových a podzemních vod, vytvořit podmínky pro snižování nepříznivých účinků povodní a sucha a zajistit bezpečnost vodních děl v souladu s právem Evropských společenství. Účelem tohoto zákona je též přispívat k zajištění zásobování obyvatelstva pitnou vodou a k ochraně vodních ekosystémů a na nich přímo závisejících suchozemských ekosystémů.“
Je zajímavé, že se v různých žádostech často odkazuje na paragrafy uvedené v zákoně mnohem níže, na různé výjimky atp. S ohledem na dosavadní zjištění, že se v praxi příliš na zákonnou ochranu životního prostředí a vody zejména příliš nedbá, vodoprávní úřad sice důvěřuje, ale s nestejnou intenzitou prověřuje i za cenu vlastní nepohodlnosti a časové náročnosti. Máme přeci odpovědnost nejen vůči zákonu, ale vůči budoucnosti lidí.
Patrik Lacina, odbor životního prostředí Městského úřadu Mnichovo Hradiště
