Objevování místních souvislostí může být někdy fascinující. V Kněžmostě žije herec a dabér David Vejražka, který se výrazně podílí na aktivitách Spolku přátel kultury Kněžmost. Koho zajímavého má představitel kněze v Ordinaci v Růžové zahradě v rodině a jak jeho příbuzní souvisejí s naším regionem? A jak vzpomíná na Libuši Šafránkovou, Hanu Maciuchovou či Květu Fialovou?
Vašimi rodiči byli herci Vítězslav Vejražka a Jarmila Krulišová. Odkud přesně pocházeli?
Táta se narodil v Dolním Bousově, maminka v Jičíně, v podstatě nedaleko od sebe, ale v jiném čase, táta byl o sedm a půl roku starší. Oba prošli několika hereckými angažmá a seznámili se, když nastoupili do Národního divadla v Praze a hráli spolu hlavní role v Maryše. V Národním divadle prožili většinu svého profesního života, táta tam byl pětadvacet let, maminka jednačtyřicet.
Vracel jste se do našeho kraje v dětství?
Vlastně ne, tátův otec se odstěhoval do Podbořan, takže jsme čas od času jezdili tam. Maminčini rodiče bydleli s námi, naši rodiče byli dost zaměstnaní, a děda s babičkou se o nás starali. Byly jsme tři děti, moji sourozenci, dvojčata, přišli na svět šestnáct měsíců po mně, takže jsme, jak říká latinské přísloví: tres faciunt collegium, tři tvoří spolek, byli taková výbušná a někdy asi těžko zvladatelná dětská jednotka. Jako dospělý jsem maminku po letech pravidelně vozil na abiturientská setkání do Jičína. Jednou jsme spolu byli i v jejím rodném domě.
Váš dědeček z matčiny strany František Kruliš byl za první světové války legionář a do druhé světové války se zapojil jako odbojář. Jeho život tedy obě války velmi poznamenaly. Hovořil někdy o svých zážitcích?
Znal jsem ho od útlého dětství z každodenního kontaktu velmi důvěrně. Babička, která v tom páru byla ten pravý generál, o něm říkala, že to byl voják tělem i duší, atletické postavy, vznosného držení těla, zvučného hlasu a bystrého rozhodování. Z výslechů na gestapu si odnesl těžkou nedoslýchavost, a když byl vězněný v Terezíně, naočkovali mu tam, jak babička říkala, skvrnitý tyfus, zhubl na kost a nikdy už se nedostal do své někdejší kondice. Možná následkem toho, možná tím, že vojenští páni se k němu po válce nezachovali právě čestně, se podle maminčina vyprávění hodně změnil a uzavřel se do sebe. Nepamatuju se, že by o své minulosti někdy mluvil. Já jsem ho poznal jako nekonečně laskavého člověka, který jako nedoslýchavý sice mluvil hodně nahlas, ale přesto na mě působil takovým úžasně tichým, klidným dojmem.
Ani váš strýc Miloslav Vejražka neměl lehký život. Padnul jako letec RAF v Anglii.
Ano. Hodně jsem se o něm dozvěděl hlavně díky podplukovníkovi Martinu Krédlovi. Před časem mi zavolal, že se zajímá o historii a chce o Mílovi napsat knihu. Vyptával se na rodinné vzpomínky a dokumenty. Vloni na podzim to bylo 80 let, co strýček zahynul, a při té příležitosti nás pozvali do Dolního Bousova k jeho pomníčku na malou vzpomínkovou akci, kterou samozřejmě poznamenala pandemická situace, mohlo se nás sejít jen pár a s rouškami. Pak nám pan Krédl na radnici vyprávěl, co o Mílovi zjistil. Bylo to úžasné, co všechno o něm ví. Víc než my, jeho rodina.
Nedávno nás opustila Libuše Šafránková. Setkal jste se s ní pracovně?
Poprvé jsem ji viděl ještě na gymnáziu nebo už jako student DAMU v Činoherním klubu v Poprasku na laguně. Hru režíroval Ladislav Smoček a Libuška tam hrála Checcu. Fantasticky! Byl to pro mě úchvatný zážitek ji vidět. I když to představení bylo celé krásné. Pak jsem se s ní měl setkat na jevišti Činoherního klubu v inscenaci Ženského zákona, kde nás několik z DAMU hostovalo, ale Libuška přišla do jiného stavu a do inscenace už nenastoupila. Po letech jsem se s ní konečně potkal v televizní inscenaci Svědek času. Byla úžasně bezprostřední, hned mi nabídla tykání, ostatně nebyli jsme věkově daleko od sebe. V rámci své role hrála v obrozeneckém salonu na harfu, přesně řečeno napodobovala v obraze hru na harfu, jejíž zvuk zněl z playbacku. Jenže ji to zřejmě nikdo neučil. Všiml jsem si, že hraje pěti prsty. A tak jsem ji oslovil: „Můžu ti něco říct? Na harfu se hraje jenom čtyřmi prsty.“ A ona se zájmem odpověděla: „Aha, to jsem nevěděla.“ Ukázal jsem jí základní hmat, ona to hned začala zkoušet a pak už hrála správně. Když natáčení obrazu skončilo, tázavě se na mě podívala, jestli to hrála dobře. Tak jsem ji očima ubezpečil, že výborně. V tu chvíli se úplně rozzářila. Potom jsem ji viděl ještě v mnoha rolích a vždycky byla skvělá. Nedávno opakovali v televizi pořad Neobyčejné životy a tam o ní někdo řekl, že to byl anděl. To je přesné.
Velkým kamarádem jste byl s Hanou Maciuchovou. Dokonce byla dvakrát vaším vzácným hostem při kulturních aktivitách v kněžmostském kostele. Jak jste se spřátelili?
Poznali jsme se v dabingu, dělali jsme spolu českou verzi anglické inscenace Cyrana z Bergeracu, ona Roxanu a já Kristiana. Vlastně od té doby jsme se kamarádili. Pak jsme spolu jeden čas učili na konzervatoři. Byla to noblesní dáma s příznačným smyslem pro humor. Hodně četla, měla neobyčejný přehled a dovedla formulovat své názory přesně a jazykově nevšedně. S potěšením sledovala naše aktivity v Kněžmostě a ráda se na nich podílela. Teď si vzpomínám, že když měla kdysi velký rozhovor v Mladém světě a byla na titulní straně, o mně v tom čísle vyšel sloupek jako o začínajícím herci. Tím se možná ten náš vztah symbolicky odstartoval. Měla chalupu nedaleko Kněžmosta, u Sobotky, a často jsme se navštěvovali. Při jedné takové návštěvě jsme seděli u ní na zahradě a ona mi řekla: „Ty ses vlastně vrátil do kraje svých rodičů, víš to?“ Teprve tehdy jsem si to uvědomil. Možná tam zafungovalo nějaké skryté pouto. To jenom dokládá, že každý z nás je součástí jakéhosi vyššího plánu, který nám nemusí být zřejmý a který třeba do konce života neprohlédneme.
Měli jste v kněžmostském kostele ještě nějakou populární osobnost?
První byla Květa Fialová. Znali jsme se léta ze společného divadelního angažmá a dlouho jsem s ní také jezdil křížem krážem republikou se zájezdovými představeními. Když jsem ji poznal, byla neuvěřitelně bystrá, přímočará a temperamentní, ráda se smála a ráda vyváděla lidi z rovnováhy. Její humor byl místy hodně nekorektní a zůstal jí i po letech, kdy svým způsobem zněžněla. Nabídku účinkovat na našem prvním vánočním koncertě přijala okamžitě, i když její zdravotní stav už tehdy nebyl nejlepší. Myslím, že v kněžmostském kostele to bylo její poslední veřejné vystoupení. Květa, Hanička i Libuška patří k těm jedinečným bytostem, se kterými jsem se v životě potkal a které už mezi námi nejsou, ale vždycky s námi zůstanou.
Veřejnost vás asi nejvíce zná z role kněze v seriálu Ordinace v Růžové zahradě. Nejsem znalec seriálů, ale ta postava už tam není, že?
Počet dílů se blíží k tisíci a Patrik Šohájek se naposled objevil v sedmistém.
Jak na natáčení vzpomínáte?
Rád. Nebylo úplně pravidelné, ale míval jsem několik natáčecích dnů v měsíci, které časem pomalu řídly. Nekonečný seriál je svět sám pro sebe a má svá pravidla. Herci, snad kromě těch VIP rolí, které procházejí celým seriálem, dostávají většinou jen obrazy, ve kterých hrají, z několika dílů, které se točí najednou v určitém časovém úseku. Nikdy nevědí dopředu, jak se jejich postava bude vyvíjet a jestli se vůbec ještě objeví. Všichni, herci i štáb, jsou dobře připravení, práce je výborně naplánovaná a časový harmonogram je neúprosný. Na nějaké velké zkoušení nebo dokonce varianty, jak zahrát danou situaci, se nedá ani pomyslet. Ale v tom přesně seřízeném soustrojí člověk snadno uvízne drápkem a pak se stává, že mu taková práce chybí. Zajímavostí pro mě je, že během těch několika let, co jsem se v Ordinaci objevoval, jsem tam celebroval asi pět svateb a každá byla v pojetí úplně odlišná než všechny ostatní.
Věnoval jste se také pedagogické činnosti. Kde všude jste učil?
Učil jsem na DAMU, na konzervatoři, a pak na Vyšší odborné škole herecké, tam jsem byl nejdéle. Často vzpomínám na zakladatelku a ředitelku té školy, paní Věru Kmochovou, obětavou a vnímavou dámu, která školu doslova „vydupala ze země“ a snažila se skloubit nemožné: požadavky ministerstva školství s hodně prakticky zaměřenou přípravou studentů pro divadelní provoz.
Kdo zajímavý patřil mezi vaše studenty?
Byla jich celá řada, ale jmenovat jednoho by znamenalo opomenout jiného, a to bych nerad. S některými z nich jsem se později setkal jako s kolegy při herecké práci v divadle, na natáčení nebo v dabingu a většina takových setkání byla moc milá.
Jaká byla vaše oblíbená role v dabingu?
Daboval jsem nespočet rolí, od těch naprosto nepodstatných až po ty hlavní. Rád vzpomínám například na shakespearovské inscenace z cyklu BBC nebo na roli Davea ve stejnojmenném filmu. Ale když se řekne dabing, napadne mě přirozeně především Byron Sully ze seriálu Doktorka Quinnová. České verze jednotlivých sérií jsme točili vždycky o prázdninách, první rok dvě a pak každý rok jednu. Jako dabéři té hlavní skupiny postav, které seriálem průběžně procházely, jsme spolu několik let trávili takovou „rodinnou dovolenou“ v podzemí Kavčích hor. Hodně jsem se věnoval také namlouvání komentářů k různým dokumentům, ale to není dabing v pravém slova smyslu.
Když dabujete dokumenty, utkví vám i něco z faktografie a obohatí se tak váš všeobecný přehled?
Určitě. Vždy mě to zajímalo natolik, že jsem si schovával scénáře a vypisoval si z nich různé informace, o kterých jsem si myslel, že pro mě budou užitečné. Když jsem potom jeden čas pracoval na překladech, úpravách a režii některých dokumentů, bral jsem v podstatě jako svou povinnost ověřovat fakta v patřičných pramenech. Někdy dostane úpravce přiděleného odborného poradce, ale když ho musí hledat sám, navíc třeba v oboru, který mu není úplně blízký, je to docela dobrodružné.
V současné době uplatňujete své herecké a hlasové zkušenosti v regionu.
Ano, především v Kněžmostě, ale i jinde. Byl jsem třeba hostem křtu knihy Vladimíra Bednáře Paměti města Bakov nad Jizerou, ze kterých jsem četl ukázky. V Hradišti jsem před několika lety četl z městských kronik. Tam jsem se také zatím dvakrát zúčastnil Noci literatury, to je velice přínosná a příjemná akce. Náš Spolek přátel kultury Kněžmost má tři členy, takže když realizujeme nějaký projekt, je potřeba přispět hlavou, srdcem i oběma rukama.
