Psychiatrička Tamara Tošnerová se zaměřuje na problematiku starší populace a poruchy paměti. V rozhovoru říká, že znalost více profesí a oborů činí člověka zajímavějším. A sama je toho důkazem. Záběr jejího zájmu přesahuje do psychologie, sociologie, sociální práce a ošetřovatelství. Věnuje se i popularizaci aktivního stáří. Je mimo jiné autorkou knihy Jak si vychutnat seniorská léta. A v současnosti přešla od psaní knih k výrobě bižuterie.
Jak vzpomínáte na své profesní začátky a průběh kariéry?
Při výběru studia jsem váhala mezi medicínou a filosofickou fakultou v Praze. V rodu mé maminky je přes dvacet doktorů, tu a tam právník, usoudila jsem, že je vhodné v lékařské tradici pokračovat. Při volbě profese po šesti letech bylo rozhodnutí jednoznačnější – psychiatrie, případně interna. A především, s přijatelným časovým dojížděním do Prahy. Odjezd autobusu ráno v pět hodin, spolu i s dojíždějícími právníky, ti ale vystupovali dříve. Výběr pracoviště padl na Psychiatrickou léčebnu Kosmonosy. Zde jsem setrvala až do první atestace. Dodnes na své kolegy ráda vzpomínám.
S manželem (psychologem Jiřím Tošnerem) pravidelně navštěvujete Mnichovo Hradiště. Jaký je váš vztah k tomuto místu?
Hradiště mám velmi ráda, jsem zde vlastně doma na chatě se zahradou. Letní domov zde našel i náš syn s rodinou. A dcera získala vztah k našim jabloním, tedy k plodům.
Bavíte se s manželem doma o práci? Vaše povolání mají řadu styčných společných témat…
Nejenže se bavíme, ale i řadu akcí vytváříme společně. Když už nic jiného, aspoň fotím.
Provozovala jste web pecujici.cz, ale v současnosti už s výjimkou možnosti inzerátů není aktualizován. Proč se tak stalo?
Jednalo se o pětiletý projekt Ministerstva zdravotnictví. Ten i přes prodloužení skončil.
Na čem aktuálně pracujete? Chystáte ještě nějakou knihu?
Přešla jsem v současnosti k výrobě bižuterie a doplňků, poptávka je větší než zájem o knížku.
Existuje hranice seniorského věku? V podtitulu vaší knihy „Jak si vychutnat seniorská léta“ je uveden věk 50+, ale z internetových diskuzí vyplývá, že ne každému se to líbí.
Daný věk souvisí především s přechodem u žen, nikoliv s odchodem do důchodu, ten je v každé zemi odlišný. Rozdíly vidíme i v Evropě. U jižanů je věk dřívější, u seveřanů pozdější.
Pohybujete se v oboru dlouhá léta, tak můžete srovnávat nejen z výzkumů, ale i z vlastní zkušenosti – jak se liší dnešní senioři od seniorů dříve?
Dřívější senioři se před 100 lety dožívali kolem 50 let, umírali daleko dříve. Především muži. Dnes si můžeme přidat 30 let. Úrazy u mužů už také nejsou tak likvidační, protože na rizikových pracovištích jsou povinné ochranné pracovní pomůcky.
Vím, že by to byla otázka spíš pro sociologa, ale všiml jsem si, že v těchto letech odchází do důchodu poslední generace, která byla zvyklá pracovat třeba i celý život v jedné práci. Přijde mi, že v poslední době pracovní fluktuace roste čím dál rychleji. Může to mít z dlouhodobého hlediska nějaké důsledky? Zabývala jste se tímto tématem?
Znalost více profesí a přesah oborů už teď vidíme, ani nehovoříme o fluktuaci. Takový člověk je zajímavější a pro řadu profesí atraktivnější.
Problematika péče o seniory je velmi obšírná a určitě ji nelze v jednom rozhovoru rozebrat ze všech aspektů. Přesto se zeptám – co je nejpalčivější problém a jak by šel řešit?
Problematika je jednak sociální, kterou vidí rodina a potom senior, a pak zdravotní – což může být výrazná potíž – tu řeší lékař a cesta.
