Nový školní rok nezadržitelně klepe na dveře. S čím se v této době potýkají děti, učitelé a rodiče? Jak lze srovnat dřívější školní problémy s dnešní dobou? Jakou roli v psychologii hraje laskavost, respekt a autenticita? Co lze zažít s nadanými dětmi? A chodí k psychologovi jen slaboši? To vše nám prozradila Zuzana Knesplová, školní psycholožka z Mladé Boleslavi, která v současné době působí na tamní 5. ZŠ.
Co vše obnáší práce školní psycholožky?
Složitá otázka a hned úvodem. (smích) Každý školní psycholog vychází ze Standardních činností školního psychologa, ale objem té které činnosti je specifický pro danou školu i osobnost školního psychologa. Zjednodušeně řečeno – záleží na vedení školy, co od školního psychologa požaduje, ale také na školním psychologovi, v čem vidí svůj největší přínos a potenciál pro danou školu. Také záleží na jeho časových možnostech, tedy na jak velký úvazek pro danou instituci funguje. Práce školního psychologa je v podstatě velmi náročná, ale i kreativní.
Jak tedy k této práci přistupujete konkrétně vy?
Pro mě je tato práce o spolupráci s dětmi, učiteli i rodiči – nabízet poradenskou, podpůrnou i intervenční činnost všem, kdo ji potřebují a mají o ni zájem. Konzultuji se všemi těmito lidmi, spolupodílím se na rozhodnutích vedení školy, která se týkají oblasti péče o psychické zdraví žáků a učitelů, klimatu školy. Pomáhám třídním učitelům s vyladěním vztahů ve třídě. Věnuji se podpoře nadaných dětí u nás na škole. Pomáhám hledat pomoc tam, kde je potřeba součinnosti více odborníků, poskytuji kontakty. Jsem takový „rozcestník“ při řešení problému toho kterého dítěte. Buď pomůžu já, nebo ho pošlu k dalším odborníkům – psychiatrům, klinickým psychologům, psychoterapeutům a podobně. Jsem součástí celého školního systému i řešení problémů jednotlivců. A to je myslím nejvíc, co si jako školní psycholožka můžu přát.
Vzpomenete si, jaké problémy jste řešili ve škole vy a kdo vám pomáhal? Lze to nějak srovnat s dnešní dobou?
Některá témata byla podobná: vztahové problémy ve třídě, v rodině, zamilovanost, ale i poruchy příjmu potravy, otázky pohlavní identity, strachy… Dnešní děti mají velkou výhodu v možnosti obrátit se na někoho nestranného, kdo „to nikomu neřekne“ – třeba školního psychologa. To za mě nebylo, takže se to řešilo s kamarády, nebo prostě neřešilo. Myslím, že mnoha dětem to ublížilo. Vybavuji si spolužáka, který psal na gymnáziu slovo očy s tvrdým Y po č. Mysleli jsme si tenkrát, že je „úplně blbej“. Nikdo nám nevysvětlil, že má dysortografii, žádnou podporu ve škole nedostal, tak to radši v kvartě vzdal a šel na technickou školu (naštěstí byl technický typ). Ale to, že to byl chytrý kluk, který se jen narodil se specifickou poruchou učení, jsem pochopila až při studiu psychologie. Dnešní děti to mají v tomto lehčí, pokud se k tomu umí škola postavit.
V čem je dnešní svět pro děti naopak těžší?
Zmatek z míchání reality a virtuálního světa, mraky informací, které se na ně valí. Musí se učit kriticky hodnotit, co je hloupost a co důležité, fungovat vlastně ve dvou světech – v tom běžném a virtuálním. O kyberšikaně nemluvě…
Když jste se rozhodovala pro studium psychologie, co pro vás byly rozhodující motivy?
Když jsme měli pololetí psychologii na střední škole, nadchlo mě to. Všechna ta kauzalita, fakt, že to, jak hlava uvažuje, je pro každého jedince typické a naprosto individuální, všechny ty teorie fungování psychiky a lidí v sociálních situacích, vztazích… Všechno to neprozkoumané. Jenže jsem si říkala, že vzhledem k mé vysoké citlivosti by to nebyla práce pro mě. Za dva roky jsem už četla ve svém volném čase psychologické knížky a sama se připravovala na přijímací zkoušky. Prostě to bylo něco, v čem jsem se našla.
Jak jste se dostala konkrétně ke školní psychologii?
Ve čtvrtém ročníku na vysoké škole jsme v rámci předmětu Školní psychologie dostali informaci, že školní psychologie je zatím „taková popelka psychologie“ – nepříliš podporovaná státem a že je to velmi osamělá profese – není s kým konzultovat, na škole je psycholog jediný – takže jsem si říkala, že je to zajímavé, ale že by to pro mě nebylo. O tři roky později jsem zaváděla pozici školní psycholožky na gymnáziu, byli jsme tuším jedna z prvních škol ve Středočeském kraji. Takže rozhodující motivy? Asi pocity, intuice, že to tak má pro daný moment být.
Dříve jste působila na Gymnáziu Dr. J. Pekaře a od školního roku 2019/2020 pracujete na 5. ZŠ v Mladé Boleslavi. Sotva jste se tedy v novém zaměstnání rozkoukala, přišel covid. Co pro vás bylo nejnáročnější?
Nejnáročnější byl fakt, že jsem si nestihla obejít třídy, se všemi dětmi si pohrát, popovídat, trochu se poznat, aby věděly, že tam jsem pro ně, že jsem normální ženská, že je se mnou i legrace, nemusejí se bát přijít. Nyní začínám třetí školní rok, stále jsem v některých třídách nebyla. Naštěstí se podařilo navázat kontakt s učiteli, kteří mě propojují s dětmi i rodiči. Každopádně primární klient pro školního psychologa je žák, tak doufám, že to letos konečně doženu.
S čím se nejvíce potýkají děti, učitelé a rodiče v této době?
S důsledky covidu. Jsou to úzkosti, strachy, neschopnost zdravého sociálního fungování, závislost na virtuální realitě, sociálních sítích, ztráta pocitu osobní pohody.
Mnozí říkají, že dnes lidé chodí k psychologům s každou prkotinou, že jsou zhýčkaní, dříve věci dokázali řešit i bez psychologů a podobně. Je to pravda? Čím to podle vás je?
Psychologická péče byla dříve velmi omezená co do kvantity především. Jít k psychologovi byla ostuda, selhání, stigma. Dnes žijeme v 21. století. Víme, že až 90 procent nemocí je psychosomatických, to znamená, že psychika ovlivňuje stav těla, nástup i průběh nemoci. Svět je pohodlnější, ale i rychlejší a náročnější. Psychologická podpora se díky bohu stává součástí dostupných služeb. Odmítání pomoci psychologa ráda přirovnávám k odmítání dostupné moderní lékařské péče: Ne, nechci laparoskopii, to je moc jednoduché a rychle se hojící, vyberu si rozpárat břicho a trpět. Ne, nechci si popovídat s nestranným člověkem, který rozumí fungování psychiky, raději se v tom budu babrat sám nebo „vytáhnu“ každý večer šest piv.
Snad každý odborník pozoruje pro svůj obor mezi veřejností řadu mýtů. Zrovna psychologických mýtů je bezpočet. Přesto se zeptám – vyzdvihla byste nějaký, na který je třeba upozornit?
K psychologovi chodí slaboši. To je asi pořád zaklínadlo, hlavně pro muže-siláky, kteří dost často neumí o problému mluvit, prostě „to tak mají“. Mají pocit, že nesmí plakat, nesmí si stěžovat, všechno musí zvládnout sami. Jenže pak když se odhodlají a přijdou, jsou to často ti, kteří brečí, když s nimi mluvím o problému a pocitech jejich dítěte nebo jich samých. Je pro ně velmi úlevné, že „to nikdo než já nevidí“, že je nehodnotím, nesoudím, podpořím. Každý potřebuje někdy pomoci. Říci si o pomoc je jedna z nejdůležitějších kompetencí současného člověka, to se snažím šířit, kudy chodím. Kéž je těch odvážných stále více.
Kromě působení na škole máte i soukromou psychologickou praxi. Jak to stíháte? Jaké jsou čekací doby v tomto náročném období?
Zvládání dvou odlišných světů – školy a soukromé praxe má, zdánlivě (smích), jednoduchá pravidla – předem určený čas v té které práci a volno. Držet režim, vypínat telefon mimo pracovní dobu, spolupracovat se supervizorem. Prostě si držet hranice. Nemohu pomoci lidem, když nemám z čeho dávat. Proto i odpočinek, psychohygiena a umět říct ne jsou nedílnou součástí mé práce. Třetím rokem se také věnuji mindfulness, jak v práci, tak v osobním životě. Co se týče čekacích lhůt, tak vzhledem k tomu, že poskytuji psychologické poradenství, ne psychoterapii, jsem schopná obvykle nabídnout termín v řádu 2–3 týdnů.
Laskavost, respekt, autenticita. To jsou slova, která používáte v prezentačních materiálech. Proč zrovna ta?
Jsou to základní tři hodnoty, které klientům nabízím a ve které věřím. Každý problém, se kterým klient přichází, je specifický – vzhledem k životnímu období, kontextu i osobnosti klienta. Neexistují univerzální řešení. To řešení hledáme společně s klientem, s úctou k němu, laskavostí k jeho potřebám a s opravdovostí toho, co skutečně prožívá, ne toho, co „by měl“ nebo „co by prožívali ostatní“ – jak někdy slýchám. Nic takového neexistuje, na světě jsme jedineční, sami za sebe. Tak je potřeba žít svůj život, řešit svoje problémy svým způsobem, který my potřebujeme. Pak je to efektivní a náš život může být šťastný.
Pracujete s nadanými dětmi. Co zajímavého jste s nimi zažila?
Miluju tyto lidi, jsou to živoucí legendy, takoví, jací jsou. Říkám lidi, protože přestože pracuji více s nadanými dětmi, potkávám i dost nadaných dospělých, asi se ke mně intuitivně stahují. (smích) Co zajímavého jsem s nimi zažila? Jakýkoli kontakt či rozhovor: Lidé s vysokým potenciálem, což je možná obecnější a přesnější výraz pro „nadané lidi“, jsou velmi specifičtí. Prostě jim jinak funguje mozek. Jsou velmi kreativní a citliví. K většině problémů či situací je napadá více řešení, asociací, jak si „něco vyložit“ či něco vyřešit. Právě proto bývají dost nejistí, i přestože jsou intelektově či schopnostně v určité oblasti často výše než většina lidí. Vidí totiž možnosti dokonalejších řešení, ať už se to týká práce, koníčku nebo mezilidských vztahů. A to je trápí. Ve škole se potkávám s dětmi, které jsou schopné nad zdánlivě jednoduchým řešením problému sedět i trojnásobek času než běžné dítě. Když se jich ptám, co se děje, často odpovídají, že nalezly zatím pouze dvě řešení, ale musí to jít i jinak. Anebo to jsou zase děti „slovní kulomety“, které mají tolik nápadů, že nesdílet je neustále prostě nejde. (smích) A fungujte s tímto způsobem uvažování v dnešním zrychleném světě…
V polovině září zahajujete v Mladé Boleslavi Klub nadaných dětí Zvědálek zaštítěný dětskou Mensou ČR. Mohou se zúčastnit i děti z Mnichovohradišťska?
Zvědálek je určen pro jakékoli zvídavé dítě od první do páté třídy, takže teoreticky ano. Momentálně je kapacita kroužku naplněna už od června a máme i jednoho Zvědálka z Mnichovohradišťska. Pokud by byli další zájemci, budu uvažovat o otevření druhé skupiny pro tyto děti, případně mohou fungovat jako náhradníci v případě zrušení účasti některého z přihlášených. Informace o případné volné kapacitě se objeví 6. září na mé facebookové stránce.
