S Katkou Maxovou se znám již 13 let a velmi úzce a intenzivně spolu po celou tu dobu spolupracujeme, proto by bylo v rozhovoru nepatřičné předstírat vykání. Katka má za sebou více než dvacet let zkušeností s pořádáním pobytů pro handicapované, byl o ní natočen dokumentární film, vyšla o ní kniha… To vše i přesto, že od narození trpí dětskou mozkovou obrnou a její život i začleňování do společnosti nebyly vždy úplně bezproblémové. Například v obchodě se při placení kartou nejednou setkala s dotazy typu: „Kde jsi to ukradla? Kde máš nějakého vychovatele?“
Začnu osobní otázkou, kterou zároveň osvětlím čtenářům tvůj vztah k Mnichovu Hradišti. Pocházíš z Mladé Boleslavi, kde i žiješ. Působnost tvých pobytů je celorepubliková, pokud jde o bydliště klientů a asistentů, a dokonce mezinárodní, pokud jde o místa, kam jezdíte. Málokdo možná ví, že konkrétně s Mnichovým Hradištěm tě pojí jedna citlivá vzpomínka. Tvým přítelem byl místní vozíčkář Daniel Ženíšek. Letos 7. května to bylo už sedm let, co nás navždy opustil. Jak na něj vzpomínáš?
Byli jsme spolu 15 let. Zpočátku ještě nebyly takové možnosti pro handicapované a museli jsme si všechno zařídit a vybojovat sami, zvykli jsme si nebýt na nikom závislí. Jezdili jsme spolu na dovolené, zábavy, hudební festivaly a různé akce. Pomáhal mi i s organizováním pobytů. Chybí mi. Vzpomínám na něj často. Měl ještě spoustu plánů do života. Bylo mu teprve 39 let…
Před 14 dny jsme přinesli rozhovor se zakladatelkou Denního centra pro seniory Jizera Marcelou Friedrichovou, kde jsme se bavili o tom, jak se z víceméně volnočasových aktivit muselo centrum přizpůsobit své covidové situaci. V případě spolku DMO POBYTY to bylo podobné…
Ano, všechny plánované pobyty jsme samozřejmě museli zrušit. Ale nedokážu jen tak sedět doma a nudit se, tak jsem hned svou energii soustředila jinam. Mám dlouholeté přátele z organizací, které poskytují sociální služby seniorům a handicapovaným. A tam naopak měli v těch dlouhých měsících více práce a starostí než jindy. V prvních týdnech jsem se zapojila do usilovného shánění roušek, dezinfekcí a dalších pomůcek. Zní to banálně, ale když pomůcky na trhu téměř nejsou, tráví člověk hodiny obvoláváním desítek firem a dodavatelů… Později již byla zařízení materiálně zabezpečena, ale trpěla psychika zaměstnanců – únava z pořád trvajících opatření a omezení, časové vytížení zástupy za nemocné kolegy, někteří se i sami vyrovnávali s následky nemoci, častěji než dříve docházelo k úmrtí klientů… No, radši na to nevzpomínat… Tak se mi pro ně podařilo sehnat drobné občerstvení – zákusky, čokolády, sušenky, kávu…
Čím ještě se ještě váš spolek zabývá v těchto měsících?
Hodně teď spolupracujeme s místními poskytovateli sociálních služeb, konkrétně jde o Spokojený domov, Malyru a Domov Modrý kámen. Právě pro ně jsem sháněla pomůcky. Z celostátních organizací pak momentálně spolupracuji především s Českou asociací paraplegiků – CZEPA, z. s. Také se angažujeme ohledně návrhu na zavedení pátého stupně příspěvku na péči.
Tvou další velkou oblastí je pořádání besed, v současné době on-line.
Ano, před pandemií jsem jezdila na besedy například pro školy či zaměstnance sociálních služeb, ale i pro veřejnost, spojené s promítáním filmu o mém životě. Nyní jsem to přesunula do on-line prostředí. A také jsem během pandemie vydala knihu Nejsme z jiné planety, ale to moc dobře víš, protože ses na ní podílel. (smích)
Vím, ale čtenáři možná nevědí. Tak tedy připomeň, o čem kniha je…
Shrnutí mého života a pořádání pobytů, včetně fotografií. A pak povídání o předsudcích vůči handicapovaným, se kterými jsem se bohužel setkala. Do knihy přispěli také moji přátelé a spolupracovníci a napsali, jak mě vidí oni.
A o čem jsou besedy?
Ty se také týkají především předsudků k handicapovaným, našim cílem je informovat zdravou veřejnost o tom, že jsme normální lidé… Ale i například poskytovat poradenství rodinám, které mají handicapovaného člena… Na základě svých zkušeností pak poskytuji rady postiženým a jejich rodinám. Pak je prostor pro dotazy a diskuze. Smysl aktivit je ukázat lidem možnosti, že handicapovaní nepatří do ústavu, ale mohou žít běžný přirozený život, chodit do práce, za kulturou, do kina, do kadeřnictví… Pokud potřebují pomoct, jsou tu pro ně dostupné například sociální služby a poradenství, domácí zdravotní péče, příspěvek na péči…
Pro nás dva to už je známé, ale můžeš zopakovat, s jakými předsudky ses setkala?
Jde o to, že když lidé, kteří mě neznají, vidí, jak špatně mluvím a chodím a jak vypadám, často se se mnou odmítají bavit, nechtějí přijmout platbu kartou, tykají mi, říkají mi, ať přivedu vychovatele nebo rodiče… Na první pohled se lidé diví a při běžných činnostech všedního dne mají otázky, jestli to dokážeme, například použít výtah a podobně. Koukají na nás někdy jako na nesvéprávné nebo na malé děti… Vše je podrobně popsané ve filmu i v knize.
Pozoruješ nějaké zlepšení po vydání knihy?
Těžko říct, ale každopádně kdo mě zná, ten už se mnou jedná jako s rovnocenným partnerem. Jednám s mnoha představiteli různých firem a institucí, běžně s nimi telefonuji a mailuji a cítím, že ti mě berou už skutečně rovnocenně. S některými jsme už dlouholetí přátelé. Jde o to překonat tu bariéru prvního kontaktu, kdy lidé nevědí, s kým mají tu čest.
Jaké poselství bys chtěla lidem na základě toho všeho vzkázat?
Jsme normální lidé. Sice s handicapem, ale chceme se cítit svobodně a užívat si života jako jiní. Chodit do práce, a určitě to nemusí být u všech jen chráněné dílny. A být co nejvíce samostatní. Chodíme na kosmetiku, do divadla, do kina, na koncerty.
Můžeš ještě pro ty čtenáře, kteří o tobě ještě nikdy neslyšeli, krátce shrnout, jak probíhají tvoje pobyty?
Probíhají, teda před pandemií probíhaly několikrát do roka, účastní se jich vždy okolo patnácti klientů, kteří jsou většinou na vozíku. Pobyty se konají na různých místech ČR, od roku 2016 i v zahraničí. Každý klient má k dispozici jednoho asistenta, který je s ním ubytován na pokoji, doprovází ho na aktivity a stará se 24 hodin denně o jeho potřeby. Na jednu stranu je to náročná práce, na druhou stranu i asistenti zažívají s klienty neopakovatelné zážitky – let letadlem, módní přehlídky, jógu, hraní divadla a mnoho dalšího. Asistenti jezdí jako dobrovolníci, ale mají zajištěné zdarma ubytování a stravu. Doufám, že už brzy budeme moct v pobytech pokračovat. O všem samozřejmě budu informovat i tvůj web. (smích)
Bylo by toho na povídání ještě hodně, ale myslím, že kdo tě chce poznat, ten tě pozná sám. Kde tě případně mohou lidé kontaktovat, zjistit další informace, stát se dobrovolným asistentem na pobytech či nabídnout jinou podporu a spolupráci?
Veškeré informace o mně a mém spolku a kontakty najdete na www.dmopobyty.cz. Klidně mi zavolejte. A pokud mi nebudete zpočátku rozumět, věřte, že po pár telefonátech se to naučíte.
