Jaroslav Najman se narodil 14. července 1936 v Mladé Boleslavi. V letech 1963–1995 byl vedoucím výtvarného ateliéru při Domu kultury v Mladé Boleslavi. Zde vznikl též základ tvůrčí skupiny VLNA, kterou spoluzakládal. O tom a mnohém dalším vyprávěl v rozhovoru pro Paměť národa. Náš rozhovor se zaměřuje především na vztah Jaroslava Najmana k Mnichovohradišťsku. Na které osobnosti místního kulturního života vzpomíná? Co má společného s kapličkou v Drhlenách? A jak se mu v současnosti žije v Domově Modrý kámen?
Vyrůstal jste Na Vandrovce u Mladé Boleslavi. Máte z dětství nějaké vzpomínky i na Mnichovo Hradiště či okolí?
Můj první dotyk s okolím Mnichova Hradiště byl už v roce 1935, když mě maminka čekala. S rodiči jsem o prázdninách jezdil na chatu do Drhlen. A když jsem byl v pubertě, už mi půjčili klíče a jezdil jsem tam na kole nebo vlakem s partou spolužáků.
Jak došlo k tomu, že si vaše rodina pořídila chatu v Drhlenách?
Táta s kolegy jezdil do Českého ráje a jako trampové tam postavili dvě chaty. Rodiče se tam seznámili a celý kraj si zamilovali, poznávali Branžež, Novou Ves… Když se měli brát, děda tam tátovi koupil pozemek a chatu tam postavil. On to byl tedy spíše zahradní domek. Půdorys měl jen 5 × 4 metry.
V Drhlenách je s vaší rodinou spjata také kaplička.
Když mě maminka čekala, děda kapličku postavil na začátku našeho pozemku. Měla symbolický význam. V Drhlenách u mlýna končila cesta, dál už nevedla. A když tu někdo zemřel, jezdilo se do Solce na hřbitov a u kapličky se konalo poslední rozloučení s Drhleny. Kaplička dodnes stojí. Syn je fotograf a před časem byla jeho fotografie kapličky součástí výstavy na toto téma, která se pořádala v Kněžmostu.
Vystudoval jste „šperkárnu“ v Turnově. Vzpomínáte na nějaké zajímavé spolužáky?
Ve třídě nás bylo jenom 24 a spolužáci byli z celé republiky, protože to byla jediná škola svého druhu ve střední Evropě. Zdejší kraj ne všichni znali. Jeden spolužák byl ale z Mnichova Hradiště. Jmenoval se Zdeněk Jizera Vonásek. Spolu s ním jsme ostatní spolužáky seznamovali s Českým rájem. Pocházel z Lomnice nad Popelkou a byli jsme jediní dva z nejbližšího okolí. Pamatuji se, že měl velkou výstavu na mnichovohradišťském zámku. Byl také divadelníkem. Později se přestěhoval do Pelhřimova. Až do konce života se tam angažoval v kultuře a měl po okolí výstavy. Na jeho poslední výstavě jsem se tam byl podívat.
Byl jste významným představitelem výtvarného kroužku v Mladé Boleslavi. Patřil mezi členy i někdo z Mnichovohradišťska?
Kroužek byl původně pouze pro zaměstnance Škodovky. Postupně se tam přidávali i další lidé. Byli z Mladé Boleslavi a blízkého okolí, třeba z Debře. Na nikoho z Mnichova Hradiště si nevzpomínám. Ale později, když se otevřel Dům kultury, začali mezi nás chodit lidé z celého okresu. A přišly k nám dvě sestry, z nichž jedna byla Eva Ševců, později ředitelka ZUŠ Mnichovo Hradiště. Mnohokrát jsem s ní spolupracoval, sledoval jsem i rekonstrukci koníren na galerii, ale to už bylo mnohem později. Ještě se vrátím do doby, kdy začala vznikat kulturní střediska na malých městech. Okresní kulturní středisko jim nabízelo soustředění a z Hradiště na ně jezdily do Boleslavi party lidí, ale moc jsme se později nekontaktovali, takže už si nepamatuji téměř žádná jména. Vybavuji si ale Pavla Štěpána, ten s námi kamarádil nejvíc.
Jak vzpomínáte na výtvarná soustředění, která se konala v okolí již zmiňovaných Drhlen?
Nejprve je pořádalo Okresní kulturní středisko. Ubytovával jsem kolegy-malíře na chatě. Soustředění bylo nepočítaně: Drhleny, Branžež, Nová Ves, Vesec, Suhrovice, Kněžmost, Solec… Zajímavostí je, že jsem nikdy neměl auto. Byl jsem tedy závislý na tom, aby mě někdo s malířskými potřebami odvezl. Vždycky se ale v tom kolektivu někdo našel.
Na Mnichovohradišťsku jste měl mnoho výstav. Jak na ně vzpomínáte?
Vystavovali jsme především v kině. Měl jsem společné výstavy s dalšími malíři a dlouhá léta jsme tam v různých kombinacích vystavovali alespoň jednou ročně. To trvalo až do doby po roce 2000, když se kino rekonstruovalo.
Již padla zmínka o Zdeňku Vonáskovi, Evě Ševců a Pavlu Štěpánovi. S kým z dalších zdejších osobností jste se znal?
Určitě musím zmínit Josefa Marka. Znali jsme se z výstav. Když jsme začali jezdit do přírody, objevovali jsme krásné chalupy a vedli řeč na toto téma. A pan Marek mi jednou řekl: „Já vám musím něco ukázat.“ Vzal mě domů a ve dvou kufrech měl stohy kreseb ve formátu A3. Tenkrát dostal za úkol zmapovat všechny chalupy v okolí Mnichova Hradiště určené ke zbourání, tak se tomu pečlivě věnoval. Byl jsem u něj doma celkem asi dvakrát. Měl jsem ho rád. Byl velmi upřímný. Skrze něj jsme pak jako soubor vystavovali třikrát v domě s pečovatelskou službou. To už bylo okolo roku 2000. Asi dvakrát jsem se setkal také s Dušanem Helceletem. Na jeho obrazech se mi líbila originalita, například zátiší s uzeným masem.
Jaký jste pociťoval zájem veřejnosti? Poznávali vás lidé třeba na ulici?
Pokud jsme byli v Boleslavi, byli jsme výtvarný kroužek. Směrem ven jsme byli známí pod názvem VLNA. Tenkrát byla móda, že se všechny skupiny musely nějak jmenovat. Kamarádi navrhli, že by to mohlo být spojení dvou jmen: Vlk – Najman. Řekl bych, že víc je známá tato zkratka než moje jméno. Na nějakou slávu jsem nikdy nebyl. Ale byl jsem hrdý, že nám několik výstav zahajovali například starostové Mladé Boleslavi Karel Herčík a Svatopluk Kvaizar nebo malíř Stanislav Kovář.
Angažoval jste se také ve Sdružení výtvarníků České republiky.
Ano, po jeho vzniku jsem byl republikovým sdružením zvolen jako mluvčí za region Mladá Boleslav a okolí. Měl jsem blízké styky s Krajským kulturním střediskem až do jeho zrušení dva roky před revolucí. Najednou byl vydaný zákaz, že se nesmí sdružovat okresy na jednom soustředění, aby lidé neměli možnost si povídat, co se kde děje. Díky sdružení jsem poznal spoustu zajímavých lidí. Měl jsem rád malíře Františka Emlera a také Jaroslava Šámala z Bosně, který byl předsedou Spolku přátel umění.
Pracoval jste ve Škodovce ve výpočetním středisku s děrnými štítky a později s prvními počítači A101. Jak si rozumíte s počítači dnes?
Používal jsem e-mail a internet, ale teď už si s počítači ani chytrými telefony nerozumím vůbec. Hlavní důvod je v tom, že před třemi lety jsem téměř oslepl. Po operaci zákalů mě začala zlobit sítnice. Nepřečtu ani velká písmena.
Jak se vám žije v Domově Modrý kámen?
Vyhlédli jsme si to tu s manželkou díky dvěma výstavám, které jsem tu měl, a už tenkrát se nám zde zalíbilo. Předloni 1. ledna mi manželka bohužel zemřela a zůstal jsem sám. Zanedlouho poté jsem v bytě upadnul a skončil jsem na chirurgii s kolenem a kyčlí. Z chirurgie jsem se přišel doléčit na oddělení následné péče v Hradišti, tedy hned vedle Modrého kamene. Začal jsem uvažovat, co dál. Měl jsem v Modrém kameni už přihlášku, ale dozvěděl jsem se, že pořadníky už teď neexistují. Nicméně říkal jsem si, že bych chtěl dožít tady, a nakonec se podařilo. Líbí se mi jak umístění domu a prostředí, tak personál. Tady jsem neviděl zamračenou sestru nebo pečovatelku. Potěšilo mě, když tu měl bubnování Václav Kořínek. Je to kamarád, kdysi nám vystupoval na vernisážích, takže to bylo po letech milé setkání.
Petr Novák
Jaroslav Najman s rodiči a svými dvěma syny Jaroslavem a Petrem, u hradu Trosky v roce 1970. Foto: archiv Jaroslava Najmana
Při malbě v Českém ráji, kolem roku 1992. Foto: archiv Jaroslava Najmana
Soustředění boleslavských výtvarníků na hradě Kost, rok 1995. Foto: archiv Jaroslava Najmana
V Drhlenách, 2002. Foto: archiv Jaroslava Najmana
Jaroslav Najman (druhý zleva) během setkání výtvarníků na jeho chatě v Drhlenách, rok 2003. Foto: archiv Jaroslava Najmana
Jaroslav Najman (uprostřed) během malířského soustředění v Branžeži, 2004. Foto: archiv Jaroslava Najmana
S manželkou Libuší v Drhlenách v roce 2009. Foto: archiv Jaroslava Najmana
V současnosti Jaroslav Najman žije v Domově Modrý kámen v Mnichově Hradišti. Foto: Petr Novák
