Když v roce 1983 zemřela moje babička Barbora Jermářová, poslední z 11 dětí Josefa Sameše (1855–1940) z Bílé Hlíny čp. 4, pohřbu se účastnili všichni její synovci a neteře. Abychom se nesetkávali jen na pohřbech, vznikla myšlenka rodinných setkání. První se konalo v roce 1985, poslední – jubilejní desáté v roce 2022. V souvislosti s těmito setkáními jsem se začal zabývat nejen rodokmenem, ale také rozrodem Samešových z Bílé Hlíny. Na setkání jsme tak zvali potomky i s jiným příjmením. Postupně jsme objevovali další a další. Dnes těch žijících je již více než 1000. Jedná se o potomky Jakuba Sameše (1709–1785), který se narodil v Podolí u Mnichova Hradiště a v roce 1745 si vystavěl chalupu v Bílé Hlíně. Ta při zavedení číslování domů získala čp. 4.
Během čtyř desetiletí jsem se setkával i s jinými Samešovými, jejichž původ nebyl v Bílé Hlíně. Těm jsem však věnoval méně pozornosti.
Desáté setkání Samešových, rok 2022
Původ příjmení
Příjmení Sameš se podle Dobravy Moldanové odvozuje stejně jako příjmení Samec od silného, rázného člověka. Připouští však i vznik z osobního jména Samuel.
První známí nositelé příjmení
S prvním dosud známým Samešem se setkáváme ve zlomku urbáře cisterciáckého kláštera v Klášteře Hradišti z doby okolo roku 1400. Mezi poddanými kláštera je uváděn v Hoškovicích u Mnichova Hradiště Sameš ze zahrady, který odváděl klášteru poplatek na sv. Jiří a sv. Havla vždy po 3,5 groších.
Berní rula z roku 1654 připomíná v Hoškovicích sedláka Jiřího Sameše, který obhospodařoval 40 strychů polí (1 strych = 1 korec, tj. asi 28,4–28,8 arů). V Hoškovicích je v této době doložen i chalupník Jan Sameš se 3 strychy polí. Berní rula dokládá také Jakuba Sameše ve Frýdštejně u Turnova na statku s 24 strychy polí.
Rozšíření v minulosti a dnes
V současné době se uvádí v České republice 113 mužů s příjmením Sameš a 120 žen s příjmením Samešová. Nejvíce jich je na Turnovsku, Jablonecku, Mnichovohradišťsku a Mladoboleslavsku. Při namátkových bádáních Samešových ze severních a severovýchodních Čech měli tito většinou původ ve Frýdštejně u Turnova. Samešovi v okolí Bakova nad Jizerou a Mladé Boleslavi mají podle matrik počátky většinou ve vesničce Buda u Bakova nad Jizerou.
Samešovi na Mnichovohradišťsku pocházejí z Hoškovic a Podolí. Výskyt Samešových v těchto obcích dokládají nejstarší matriky již koncem 17. století. V Hoškovicích postupně příjmení Sameš do začátku 19. století mizí, v Podolí jsou Samešovi doloženi ještě začátkem 20. století. Nejmajetnější Samešovi v Podolí žili ve statku čp. 5, dokládají to matriky již v 18. století. Teprve ve 2. polovině 19. století se Alžběta Samešová z tohoto statku provdává za Prokopa Martince. Potomci Samešových po přeslici v čp. 5 tak žili dále. V Podolí jsou Samešovi delší dobu také doloženi v čp. 28 a čp. 41 (tzv. Malý Podol – tj. dvůr mezi Podolím a Sychrovem). Již však od začátku 18. století se Samešovi postupně rozšiřují do dalších míst v regionu. Matriky je například dokládají v blízkých lokalitách. Jedná se o Hradec (již 1702), Sychrov (1712), Ptýrovec (1738), Kruhy (1740), Mnichovo Hradiště (1742), Bílou Hlínu (1745), Strážiště (1772), Horní Bukovinu (1817), Ptýrov (1825), Habr (1815) a od 2. poloviny 19. století žijí také v Klášteře Hradišti nad Jizerou a Borovici. Krátce s delšími přestávkami se Samešovi vyskytovali na valdštejnském velkostatku Přestavlky, kde byli zemědělskými dělníky. Podle informace Ing. Vratislava Švermy se Kateřina Samešová, narozená v Podolí 1730, provdala za Josefa Švermu z Ptýrova. Mnozí Švermovi jsou tak i potomky Samešových.
Podolí čp. 5 – Samešův statek
Vzájemné propojení Samešových z původních tří míst, tj. z Frýdštejna, Bud u Bakova nad Jizerou a z Hoškovic s Podolím, se dosud nepodařilo prokázat.
Po zrušení nevolnictví v roce 1781 odcházeli Samešovi ze středního Pojizeří i do jiných oblastí Česka, ale také do zahraničí. V Německu se dnes uvádí asi 100 Samešových, většinou se píšících již německy Samesch. Otázkou zůstává, jaký je původ lidí s příjmením Sames. Těch se v USA udává okolo 800, v Německu asi 450, ve Velké Británii více než 100, v Rumunsku a Rakousku přes 90. Potomci Samešových z Bílé Hlíny v Austrálii a Novém Zélandu se píší již také bez háčku – Sames.
Nyní je u mužů s příjmením Sameš v ČR nejčastější křestní jméno Jiří (15), Petr (10) a Milan (8). V minulosti se velmi často vyskytovala jména Jakub, Jiří, Václav, Pavel, Josef, František apod.
Známí Samešovi byli většinou střední až menší šlachovité postavy, tmavých vlasů a hnědých očí. Patřili k chalupníkům a domkářům i podruhům. Sedláků nebylo mnoho. Rodiny bývaly hodně početné, počet dětí nad 10 nebyl výjimkou. Mezi Samešovými byl v době, kdy ještě většina lidí byla analfabety, velký počet těch, kteří uměli číst a psát. Mají v krvi asi také podnikavý duch, protože v současné době můžeme mezi nimi nalézt větší počet podnikatelů než u ostatní populace.
Samešovi z Bílé Hlíny – rodokmen, rozrod a zajímavosti
Bílá Hlína vznikla v roce 1712, kdy zde byly postaveny první tři chalupy. V roce 1745 přibylo dalších šest. Koncem 18. století ves měla již více než 30 popisných čísel. Mezi těmi šesti chalupami z roku 1745 byla i chalupa (po zavedení číslování domů jí bylo přiděleno čp. 4), kterou si vystavěl Jakub Sameš, narozený 1709 v Podolí u Mnichova Hradiště. To, že Samešovi z Bílé Hlíny pocházeli z Podolí, se v ústním podání v rodině udrželo do současnosti. Nejprve žili pouze v čp. 4, od přelomu 18. a 19. století je můžeme nalézt ještě v čp. 19 a 33. Zde však vymírají po meči a koncem první poloviny 19. století tak žijí opět jen v čp. 4. Po vzniku Československa mnohé z dětí Josefa Sameše (1855–1940) zůstávají v Bílé Hlíně a později si zde staví své domky. V roce 1930 tak Samešovi žijí v čp. 4, 34, 45 a 49. O padesát let později můžeme naleznout Samešovy v čp. 4, 25, 34, 45, 47 a 49. V současné době žijí ti s příjmením Samešovi již jen v čp. 4, 49 a 59. Avšak potomky po přeslici, tedy již s jiným příjmením, nalezneme v Bílé Hlíně v dalších 10 domech. Všichni představují téměř třetinu ze 120 obyvatel obce.
V roce 1834 a 1835 se žení bratři Josef Sameš (1808–1894) a Jiří Sameš (1814–1888) se sestrami Krčkovými z Horní Bukoviny čp. 23. Matka Anny a Kateřiny Krčkových byla Kateřina, rozená Šípová z Horní Bukoviny čp. 16. Od této doby jejich potomci jsou i potomky Šípových z Horní Bukoviny. Josef Sameš se usadil v Horní Bukovině a byl zakladatelem tzv. bukovinské větve. Jeho bratr Jiří Sameš zůstal v Bílé Hlíně.
Babička Barbora Jermářová (1899–1983), dcera Josefa Sameše (1855–1940), byla výbornou vypravěčkou, znala velké množství pohádek, pověstí a lidových písniček. Pamatovala si také mnoho z vyprávění svého tatínka, maminky i babičky z maminčiny strany. Z jejího vyprávění uvádím: „To se stalo dědovi mého tatínka, tedy mému pradědovi Jiřímu Samešovi. On dělal osadního rychtáře tady v Bílé Hlíně a vybíral robotní kontribuci. Než ty peníze odvedl, ztratily se mu. Měl je snad uložené na špejchárku. Bylo to 300 zlatých, a to byly tenkrát pěkné peníze. Za to by bylo kolik krav. Co měl dělat, peníze byly pryč. Že mu je někdo ukradl, dokázat nemohl. Hrozilo mu vězení. Napsal o tom svému bratrovi, který byl v dobrém postavení u vojska v Polsku, a ten mu ty peníze poslal, a tak ho zachránil. Můj tatínek říkal, že mu ty peníze beztak sebral Babinský.“
Pozůstalost po Jiřím Samešovi (1848)
Poznámka autora: V příběhu uváděný Jiří Sameš žil v letech 1777–1848, Jeho bratr Alois Sameš je v soupisu poddaných mnichovohradišťského panství z roku 1810 uváděn jako písař v Horním Slezsku. Podle vyšetřovacích spisů s Václavem Babinským je doloženo, že tento loupežník se v letech 1830–1831 v Bílé Hlíně a okolí skutečně pohyboval.
Podle vyprávění babičky byl její děda Jiří Sameš (1814–1888) po roce 1848 představeným osady Bílá Hlína. V době, kdy ještě nebyl ustaven mnichovohradišťský okres, docházel prý některé úřední věci vyřizovat až do Prahy. Cestu absolvoval pěšky. Vyšel vždy večer, přes noc došel do 70 km vzdálené Prahy. Přes den vyřídil vše potřebné a další noc se vracel zpět pěšky domů.
Babička také vyprávěla o sourozencích svého tatínka:
- Nejstarší tatínkova sestra Anna (1835–1907) se provdala až v roce 1884 za vdovce Jana Kotrmana z Dolní Bukoviny. To jí bylo již 49 let. Do té doby žila doma. Děti neměla, ale měla je velmi ráda. Vždy, když jsme ji navštívili, měla radost a oslovovala nás moje robátka.
- Další sestrou tatínka byla Barbora (1837–1895). Ta sloužila u sedláků, dle sčítání lidu z roku 1869 sloužila v Býčině. Provdala se ve 40 letech za vdovce Josefa Břicháčka z Kláštera. V roce 1877 se jí narodil syn František Josef Břicháček. Ten je později uveden jako krejčovský učeň v Mladé Boleslavi, později v Mimoni. Její druhý syn Antonín Břicháček se narodil v roce 1879 a zemřel čtyřletý na psotník. Barbora Břicháčková zemřela měsíc po smrti svého muže ve věku 58 let.
- Třetí sestrou Josefa Sameše byla Kateřina (* 1843). Ta měla za svobodna v roce 1867 syna Josefa Sameše, který sloužil u Valdštejnů v Doksech. Při cestě s koňským povozem do Mnichova Hradiště vždy v Bílé Hlíně složil otýpku sena. Koncem 19. století se připomíná v Klášteře nad Jizerou, v roce 1892 měl syna Jindřicha. Zemřel prý po roce 1950 ve Šluknově nebo Frýdlantu. Jeho matka Kateřina se v roce 1876 provdala za tkalce Václava Blažka (Blaschka) z Heřmanic. Spolu měli čtyři děti (1877 Anna, 1879 Václav, 1881 Karel a 1883 Rudolf).
Poznámka autora: Ještě v roce 1886 se rodina připomíná v Klášteře nad Jizerou. Poté jsou jejich osudy neznámé.
- Čtvrtou sestrou byla Marie (1845–1918). V roce 1880 se provdala za Josefa Šimona ze Skalska. Žili ve Skalsku čp. 78. Narodily se jim děti: 1877 Anna, 1880 František, 1882 Josefa, 1885 Marie a 1889 Josef.
Poznámka autora: Další osudy těchto dětí a jejich potomků, kterých je velký počet, jsou podrobně zpracovány v rozrodu Samešových.
- V roce 1848 se rodičům tatínka narodil syn Josef a v roce 1850 dcera Alžběta. Obě děti se nedožily jednoho roku.
- Nejmladší sestrou tatínka (on se narodil jako poslední z osmi dětí v roce 1855) byla Alžběta (1853–1928). Ta sloužila mnoho let u sedláků ve Skalsku, nejvíce ve statku čp. 16 u Kabešových. Babička mi vyprávěla, že tatínkův švagr Josef Šimánek hledal nevěstu a tatínek mu dělal jakéhosi družbu. Při jedné návštěvě zaslechl Josef Šimánek, jak si vyhlédnutá nevěsta stěžuje, že toho nechce, že je ošklivý, více se jí líbil tatínek. Proto se rozhodl Josef Šimánek již další nevěstu nehledat a zeptal se tatínka: „Josefe, nechtěla by mě tvoje sestra Bětka? Vzkaž jí do Skalska, jestli by si mě vzala.“ Alžbětě bylo již 38 let, byla o 13 let starší než Josef Šimánek. V roce 1891 se vzali. Alžběta Šimánková byla dvakrát těhotná, ale ani jednou nemohla dítě dobře porodit, holčičky v letech 1882 a 1884 se narodily mrtvé. Manželé Šimánkovi tak v chalupě čp. 6 v Bílé Hlíně hospodařili bez dětí. V roce 1892 dřevěnou chalupu zapálil blesk a téměř vše jim shořelo. Alžběta měla na půdě asi 16 vlněných šatů (každý rok ve službě dostávala nové), vše jí shořelo. Když se o tom dozvěděla manželka mlynáře, starosty a říšského poslance Josefa Düricha z Kláštera, která byla rozená Kabešová ze Skalska, věnovala jí troje svoje šaty. Šimánkovi si poté vystavěli obytné stavení z cihel a kamene. Teta Šimánková uměla výborně vyprávět. Znala velké množství pohádek. Jednu pohádku vyprávěla na pokračování celý týden. Chodila jsem k nim jako dítě ráno, než jsem šla do školy, pomáhat obstarat drobné zvířectvo, oni mi dali snídani a svačinu do školy. Ze školy jsem se k nim vrátila a opět se starala o drobné zvířectvo. Po večeři jsem šla spát domů. Teta Šimánková také vyprávěla příhodu, když sloužila ve Skalsku, šla se jednou s děvčaty navečer koupat do rybníka. Koupaly se jen tak, chlapci z vesnice jim sebrali šaty. Ony nevěděly, jak se z vody dostat domů. Jedna prý natrhala žito, to si omotaly okolo těla. Když se vracely přes náves, běžely za nimi husy a žito z nich strhávaly. Teta Šimánková také vyprávěla, že můj tatínek byl jako nejmladší z dětí a jediný syn trochu rozmazlovaný. Ale byl velmi zdatný, dokázal již jako dítě vylézt na vysoký smrk. To po něm uměl i můj nejmladší bratr Rudolf. Také byl prý odvážný. Při požáru chalupy tety Šimánkové běžel ještě po hořících schodech, aby zachránil co nejvíce věcí z půdy.
Vysvědčení Barbory Samešové
Samešovu chalupu čp. 4 v Bílé Hlíně postupně vlastnili:
(rok získání, jméno, datum narození a úmrtí)
- 1745 Jakub Sameš (28. 7. 1709 – 2. 12. 1785)
- 1778 Pavel Sameš (27. 6. 1753 – 1. 9. 1796)
- 1790 Václav Sameš (18. 2. 1748 – 14. 3. 1827)
- 1802 Jiří Sameš (20. 5. 1777 – 20. 1. 1848)
- 1835 Jiří Sameš (31. 8. 1814 – 26. 6. 1888)
- 1884 Josef Sameš (20. 12. 1855 – 17. 1. 1940)
- 1925 František Sameš (12. 4. 1895 – 21. 1. 1944)
- 1944 Božena Samešová (21. 4. 1904 – 16. 12. 1983)
- 1950 Jaroslav Sameš (17. 7. 1927 – 10. 10. 1987)
- 1987 Jaroslav Sameš (* 1952)
Josef Sameš z Bílé Hlíny s manželkou a 7 dětmi z 11 v roce 1919
Bílá Hlína čp. 4, František Sameš s nejmladším bratrem Václavem, rok 1944
Význačné osobnosti z rodu Samešových
Josef Sameš (1855–1940)
Josef Sameš se narodil 20. prosince 1855 v rolnické rodině jako poslední z osmi dětí. Obecnou školu v Klášteře navštěvoval pouze dva roky. Přesto však samovzděláním získal značný přehled. Ve druhé polovině 70. let odešel na „vandr“ a několik let pracoval v Sasku. V roce 1883 se oženil s Barborou Šimánkovou. Spolu měli čtyři děti. V roce 1894 ovdověl a kvůli malým dětem se oženil znovu necelé dva měsíce po smrti své první ženy. S manželkou Barborou, rozenou Vlkovou z Mukařova, měl dalších sedm dětí. Je zajímavé, že v době, kdy byla poměrně značná dětská úmrtnost, se všechny jeho děti (šest synů a čtyři dcery) dožily dospělého věku. Pouze poslední dcera po uměle vyvolaném předčasném porodu v roce 1911 zemřela krátce po narození. Josef Sameš se v Bílé Hlíně podílel na založení místního hasičského sboru. Při svém pobytu v Sasku se seznámil se sociálně demokratickými myšlenkami. Po roce 1890 se stává jedním z prvních členů a významných funkcionářů Českoslovanské sociálně demokratické strany na Mnichovohradišťsku. V roce 1905 zakládá v Bílé Hlíně místní organizaci této strany, jejímiž členy se postupně staly téměř všechny jeho děti, mnohá vnoučata i další potomci. Začátkem 20. století byl několik let osadním starostou. O veřejné dění se zajímal až do konce svého života. Díky většímu počtu jeho dětí se rod Samešových rozšířil nejen u nás, ale někteří potomci žijí v zahraničí. Spolu s potomky jeho sester a strýce Josefa Sameše (1808–1894) z bukovinské větve jich žije více než stovka v Německu, několik desítek v Austrálii a na Novém Zélandu, ve Švýcarsku, Španělsku, Francii, USA i Sjednocených arabských emirátech. Většina z nich má již jiné příjmení. Jsou však pravidelně zváni na rodová setkání, kterých se účastní mnohdy více než 100 lidí. Josef Sameš, který celý život (s výjimkou několikaletého působení v Německu) prožil v Bílé Hlíně, zemřel 17. ledna 1940 ve věku 84 let.
Václav Sameš (1919–2012)
Rodák z Kláštera Hradiště nad Jizerou. Rodinu si založil v Žebráku na Berounsku, kde prožil od roku 1943 celý život. Na Berounsku byl známý především jako dlouholetý spolupracovník Berounského deníku svými články ze sportovního prostředí. Ještě dlouho po osmdesátce objížděl závody a zápasy na kole. Do vysokého věku také lyžoval. Zemřel ve věku 93 let. Byl vnukem Josefa Sameše (1855–1940) z Bílé Hlíny.
Generál Antonín Sameš (1895–1966)
Antonín Sameš se narodil 14. října 1895 v Horní Bukovině v rolnické rodině. Obecnou školu navštěvoval v Klášteře v letech 1901–1906, měšťanku v letech 1906–1910 v Mnichově Hradišti. Poté absolvoval Vyšší hospodářskou školu v Roudnici nad Labem, kterou zakončil maturitou v roce 1913. Pracoval jako správce na valdštejnském velkostatku Přestavlky. Koncem roku 1915 narukoval do války, v červnu 1916 přešel do ruského zajetí. O týden později se přihlásil do československých legií a 1. července 1916 byl zařazen k 1. střeleckému pluku. Bojoval u Zborova 2. července 1917. Během sibiřské anabáze v letech 1918–1919 podstoupil mnohé bitvy. Byl raněn a za své zásluhy byl vyznamenán Československým válečným křížem 1918, Československou medailí za chrabrost a Československou medailí za zásluhy I. stupně. Do osvobozené vlasti se vrátil v hodnosti nadporučíka na jaře 1920. Po návratu absolvoval letecký výcvik v Žatci a byl povýšen na kapitána. Na podzim 1920 se oženil, a protože jeho pluk byl přeložen do Českých Budějovic a on chtěl zůstat s manželkou v Praze, nechal se přeložit k ženijnímu vojsku. V roce 1925 začal studovat Vysokou školu technickou v Praze – obor stavební inženýrství. Promoval v roce 1930. V letech 1933–1935 absolvoval Vysokou válečnou školu. V období 1935–1938 byl pověřen stavbou obranných linií na hranicích, nejdříve na Ostravsku a potom ve východních Krkonoších. Po fašistické okupaci byl demobilizován a pracoval na stavbách různých soukromých firem. Od začátku okupace byl napojen na ilegální vojenskou skupinu pplk. Konopáska. Ke konci války v roce 1945 se stal členem ilegální Národní rady. Od 1. května 1945 přebýval v jeho vile na Vinohradech generál František Slunečko. V červnu 1945 byl jmenován náčelníkem uniformované a neuniformované police ČSR. Tuto funkci vykonával rok a na vlastní žádost přešel zpět k ženijnímu vojsku. 26. října 1946 byl povýšen na brigádního generála s účinností od 1. května 1943. V roce 1948 povýšen na divizního generála. Penzionován byl 15. března 1952 a jmenován generálporučíkem v záloze. Zemřel po záchvatu mrtvice 3. března 1966 a pohřben byl v rodinné hrobce na Olšanských hřbitovech.
Josef Sameš (1897–1965), Tahiti, Nový Zéland
Josef Sameš, bratr generála Antonína Sameše, se narodil 19. března 1897 v Horní Bukovině. V roce 1926 odjel přes francouzský přístav Marseille na Tahiti v Tichomoří. Tam ve dvacátých letech 20. století směřovala téměř stovka krajanů, kteří tam chtěli vytvořit českou kolonii. Usazovali se nejen na Tahiti, ale i na ostatních ostrovech Francouzské Polynésie. Josef Sameš si zakoupil několik hektarů půdy ve Faaene poblíž hlavního města Papeete, pěstoval kávu a vanilku. V roce 1936 se oženil s Martou Šantovou (1915–1988), která přijela na Tahiti společně s rodiči a bratrem v roce 1929 z Přepych u Opočna.
V roce 1938 píše Josef Sameš svému bratrovi do Prahy: „Zde nyní obdivují Čechy, jak se drží proti Němcům. Popularita Československa stoupla, kde, kdo mluvil jen o Československu a Němcích. Čtu tu noviny, ovšem přijdou sem hodně pozdě. Minulý týden dělali jsme sbírku na obranu republiky. Mohu říci, že my, nejvzdálenější Čechoslováci, projevili jsme dosti porozumění a ochoty.“
Život na Tahiti nebyl tak idylický, jak by se mohlo zdát. České krajany trápily často různé tropické nemoci. Josef Sameš v jednom z dopisů píše: „Letošní mokré období jsem prostonal. Měl jsem jeden vřed za druhým. S dvěma jsem byl v nemocnici na operaci, jeden obrovský nad kolenem trval skoro dva měsíce.“
Po druhé světové válce se někteří krajané vrátili do Československa, jiní se přestěhovali na Nový Zéland a do Austrálie. Na Tahiti jich zůstalo pouze několik. Josef Sameš se s rodinou přestěhoval do Aucklandu na Nový Zéland. Ve čtvrti Mangere Bridge si zakoupil domek. Pracoval až téměř do své smrti jako hrnčíř. Měl celkem šest dětí a dnes dvě desítky jeho potomků žijí na Novém Zélandu a v Austrálii. Josef Sameš zemřel v Aucklandu 13. srpna 1965 ve věku 68 let.
Šantovi na Tahiti (Josef Sameš 2. zprava)
Svatba Josefa Sameše na Tahiti v roce 1936
Emil Sameš (1915–1986)
Pocházel z Frýdštejna, narodil se 23. dubna 1915 jako nemanželský. Když mu bylo pět let, osiřel. Byl dán na výchovu k sedlákovi, kde musel spát ve chlévě a tvrdě pracovat. Nerad na kruté dětství v kouzelném Českém ráji vzpomínal. Jakmile skončil povinnou školní docházku, vydal se „do světa“. Několik let putoval po Čechách, až zakotvil v Praze. Živil se jako boxer, pouliční zpěvák a později i dělník. Po vypuknutí druhé světové války odešel do cirkusu v Německu, kde se stal ošetřovatelem koní a dalších zvířat. Zde se poznal se svojí budoucí ženou, jež se narodila v německém Ulmu a později žila s matkou a nevlastním otcem v Holandsku. Jejím biologickým otcem byl Afričan z Toga. Po válce se Emil Sameš vrátil do Čech, oženil se, několik let byl ředitelem liberecké zoologické zahrady. Poté začal pracovat v Československých státních cirkusech, kde se postupně stal uznávaným cvičitelem lvů a tygrů. S cirkusem projel mnoho zemí různých kontinentů. S rodinou pobýval s cirkusem v maringotkách nebo v pražském bytě. V Praze zemřel 24. listopadu 1986 ve věku 71 let. Jeho nejmladší ze tří dcer je Venuše Samešová.
Venuše Samešová (* 1955)
Výtvarnice a modelka Venuše Samešová se narodila 21. srpna 1955. Hrála krátkou roli černé princezny ve filmu Malá mořská víla. Její dědeček z matčiny strany byl Afričan, ona jako míšenka byla v Praze populární, často se pohybovala v disidentských kruzích. V roce 2015 vyšla její vzpomínková kniha Vyprávění o životě krásné míšenky v normalizační Praze i o tom, co se dělo v domě Jiřího Muchy na Hradčanech. Nyní žije v Berlíně.
Wolfgang Samesch (1934–1994)
Narodil se v Lučanech nad Nisou. Byl vyučený klempíř, pracoval v LIAZu, spolupracoval se závodním týmem kamionů, jedoucích Dakar. Byl především celostátně známým trenérem běžeckého lyžování, oceněným jako zasloužilý trenér. Vedl i tým olympijských nadějí. Patřil ke spoluzakladatelům lyžařského oddílu v Lučanech, jež nese jeho jméno.
Prof. MUDr. Martin Sameš, CSc. (* 1963)
Narodil se v Jablonci nad Nisou. Vystudoval lékařskou fakultu UK v Praze. Po promoci v roce 1988 začal pracovat na neurochirurgickém oddělení Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem. Je přednostou Neurochirurgické kliniky Masarykovy nemocnice v Ústí́ nad Labem. V roce 2012 byl jmenován profesorem Univerzity Karlovy v Praze. V roce 2015 byl zvolen prezidentem České́ neurochirurgické́ společnosti. Ústecká neurochirurgie patří́ mezi nejlepší v zemi. Pod vedením profesora Sameše vědecky spolupracuje například s Matematicko-fyzikální fakultou UK i s americkou Mayo Clinic. Profesor Martin Sameš přednášel na mnoha světových klinikách i univerzitách.
Ing. Milan Sameš, MBA (* 1968)
Pochází z bakovské větve Samešových. Absolvoval ČVUT v Praze, obor elektronické počítače, matematická informatika, a studia MBA na Nottingham Trent University. Je generálním ředitelem firmy Autocont a celé skupiny Aricoma Group. Významný, světově uznávaný pracovník v IT oblastech.
Mgr. Čeněk Sameš (1902–1981)
Vystudoval historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Význačný historik, archivář a středoškolský učitel. Za druhé světové války se zapojil do odbojové činnosti v Obraně národa, nacisty byl v letech 1940–1944 vězněn. Sepsal dějiny města Třebíče, kde je po něm pojmenována Samešova ulice.
Mgr. Miroslav Sameš (1934–2000)
Byl absolventem fakulty žurnalistiky. Autor dramat, textů písní, cestopisů a psychologických spisů.
Ştefan Sameş (1951–2011)
Čárka pod S u jeho křestního jména a čárka pod s na konci příjmení se v rumunštině čte jako Š.
Ştefan Sameş byl významný rumunský fotbalista, obránce a trenér. Narodil se 14. října 1951. V letech 1973–1982 sehrál za rumunskou reprezentaci celkem 49 zápasů, v roce 1979 byl vyhlášen rumunským fotbalistou roku. Poté až do roku 1989 hrál fotbal v různých rumunských klubech. Od roku 1990 se stal trenérem, zejména mládeže v Bukurešti. Ve věku 59 let podlehl 17. července 2011 rakovině nosohltanu, když rodina nemohla sehnat finanční prostředky na účinnější léčbu.
Právě to, že se jeho příjmení vyslovovalo Sameš, může vést k otázce, zda nebyl potomkem Františka Sameše z Bílé Hlíny (* 1773), který je uváděn v soupisu poddaných mnichovohradišťského panství ze začátku 19. století jako usedlý v Sedmihradsku, bývalé součásti Uher, které se stalo po první světové válce součástí Rumunska.
Josef Kočí (1919–1942)
Narodil se 8. října 1919 v Podolí u Mnichova Hradiště. Dětství prožil v rodině svého dědy, který byl šafářem v bývalém valdštejnském dvoře v Klášteře Hradišti nad Jizerou. Začátkem 30. let se Josef Kočí přestěhoval k rodičům do Hněvousic. Po ukončení měšťanské školy absolvoval dvouletou pokračovací školu a stal se obchodním příručím v národně socialistickém konzumu v Mnichově Hradišti. Zapojil se do činnosti národně socialistické mládeže, velmi aktivní byl ve skautu. Po okupaci Německem odchází Josef Kočí ilegálně do zahraničí bojovat za svobodu naší země. Svoje osudy popsal v dopise rodičům, sestře a své milé. Dopis s několika fotografiemi a básničkami nechal v Haifě u místního občana Rudolfa Kaufmanna, aby ho v případě jeho smrti po válce doručil jeho rodině. Rudolf Kaufmann svůj slib splnil a po válce poslal do Československa. O vlastenectví a lásce k rodnému kraji se přesvědčíme, když čteme jeho řádky.
V Palestině, 6. 7. 1942
Drazí rodiče,
Vás syn Josef
Josef Kočí se bohužel konce války nedožil. Během urychleného přesunu utrpěl při autonehodě 7. prosince 1942 poblíž Jeruzaléma těžké zranění hlavy a po převozu do nemocnice zemřel. Byl pohřben následující den, 8. prosince 1942, na britském vojenském hřbitově u Tel-Avivu. Po válce mu národněsocialistická mládež nechala zhotovit na hrob jeho otce v Mnichově Hradišti (jeho tatínek zemřel ještě za války) mramorovou desku s jeho jménem a odkazem na jeho smrt v Palestině. Rovněž v Klášteře Hradišti nad Jizerou, kde prožil svoje dětství, nechybí na pomníku obětí druhé světové války jeho jméno. Josef Kočí byl pravnukem Jiřího Sameše (1838–1909) z bukovinské větve Samešových.
Doc. MUDr. Jiří Votava, CSc. (* 1942)
Působil jako přednosta Kliniky rehabilitačního lékařství, 1. LF a VFN, původní odborností byl neurolog, absolvoval nástavbovou „fyziatrii, balneologii a léčebnou rehabilitaci“. Je vnukem generála Antonína Sameše (1895–1966) z bukovinské větve Samešových.
Mgr. Pavel Polák (* 1981)
Je český novinář a reportér. Vystudoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy germanistiku. Studoval také v Německu, Rakousku a Izraeli. Byl zpravodajem Českého rozhlasu v Německu, od roku 2022 je zpravodajem České televize v Německu, od roku 2024 je moderátorem pořadu Objektiv. Připravuje i cestopisné pořady Postřehy odjinud z německy mluvících regionů. Je držitelem několika novinářských ocenění, v roce 2017 získal Česko-německou novinářskou cenu. Je prapravnukem Josefa Sameše (1855–1940) z Bílé Hlíny.
Ing. Aleš Horčička (* 1982)
Vystudoval Českou zemědělskou univerzitu v Praze. Od roku 2021 je předsedou Asociace autoškol ČR. Je také zástupce Asociace autoškol ČR v mezinárodní evropské federaci autoškol. Je prapravnukem Josefa Sameše (1855–1940) z Bílé Hlíny.
Barbora Jermářová (1899–1983)
Narodila se jako osmé dítě Josefa Sameše (1855–1940) z Bílé Hlíny. Nebyla mimo Bílou Hlínu a v jejím blízkém okolí známou osobností. Díky ní však zůstaly uchovány mnohé informace o Samešových z Bílé Hlíny. Výborně se učila. Když v roce 1913 byla s maminkou na pouti v Mnichově Hradišti, potkali jejího učitele, který se zeptal, co Baruška dělá. Maminka odpověděla, že půjde sloužit. Učitel Oldřich Říha 3× zopakoval: „To už jste pro Barušku nic jiného neměli?“ Barbora sloužila několik let v podbukovinském mlýně. Ráda vzpomínala na mlynáře Havlíčka i jeho rodinu. V roce 1922 se provdala za ruského legionáře Františka Jermáře z Bílé Hlíny čp. 39. Spolu měli tři syny. Pracovali v zemědělství, postupně zvětšovali svoje hospodářství. V roce 1934 si postavili novou usedlost, jednu z největších v Bílé Hlíně. V zemědělství pracovala Barbora Jermářová i po kolektivizaci v 50. letech 20. století až do svých 80 let. Byla velmi vzdělaná, hodně četla, aktivní byla v místním ochotnickém spolku. Přes neustále velké množství práce si vždy našla čas na děti. Mnoho jim vyprávěla. Znala velké množství pohádek, pověstí i lidových písní. I pro cizí děti to byla „babička“. I když od její smrti uplynulo už více než 40 let, dodnes zůstává v paměti mnoha lidí.
Václav Sameš (1919–2012), generál Antonín Sameš (1895–1966), Emil Sameš (1915–1986), Venuše Samešová (* 1955), prof. MUDr. Martin Sameš, CSc. (* 1963), Ing. Milan Sameš, MBA (* 1968)
Ştefan Sameş (1951–2011), Josef Kočí (1919–1942), doc. MUDr. Jiří Votava, CSc. (* 1942), Mgr. Pavel Polák (* 1981), Ing. Aleš Horčička (* 1982), Barbora Jermářová (1899–1983)
Velice rád přivítám jakékoliv další informace o rodu Samešových a jeho potomcích i s jiným příjmením.
Použitá literatura a prameny
Prameny:
- Soupisy poddaných panství Mnichovo Hradiště z let 1806. 1810 a 1828, SOA Praha.
- Kronika Bílé Hlíny z let 1920–1954.
- Gruntovní knihy panství Mnichovo Hradiště, SOA Praha.
- Různé archiválie z Valdštejnského archívu, nyní v SOA Praha.
- Sčítací operáty za sčítání lidu z let 1869, 1890, 1900, 1910 a 1921. OA Mladá Boleslav.
- Matriky narozených, oddaných a zemřelých, SOA Praha, SOA Litoměřice a SOA v Hradci Králové.
- Fotoarchiv Jiřího Tesaře (fotka J. Sameše a Šantových z Tahiti).
- Různé materiály z rodinného archivu.
- Různé archiválie v OA Mladá Boleslav, např. zápisy ze schůzí OÚ Bílá Hlína, Klášter Hradiště n. Jiz. a Horní Bukovina, zápisy ze schůzí Sboru dobrovolných hasičů v Bílé Hlíně apod.
Literatura:
- Václav ČERVENÝ a Jarmila ČERVENÁ, Berní rula: generální rejstřík ke všem svazkům (vydaným i dosud nevydaným) berní ruly z roku 1654 doplněný (tam, kde se nedochovaly) o soupis poddaných z roku 1651, Praha, 2003. ISBN 80-7277-058-6.
- Josef Vítězslav ŠIMÁK, Dějinné paměti okresu mnichovohradišťského, Mnichovo Hradiště 1917.
- Dobrava MOLDANOVÁ, Naše příjmení, Praha 1983.
- Karel NOVOTNNÝ, Babinský, Praha 1922.
Internet:
Poděkování
Chtěl bych poděkovat Mgr. Janu Juřenovi, Ing. Vratislavu Švermovi, Jakubu Šípovi a Mgr. Petru Novákovi za poskytnuté informace k Samešovým. Velký dík si zaslouží již zemřelá archivářka Helena Průšková, která mi zasílala pravidelně informace o Samešových, když se s nimi při svých bádáních setkala.
Jaromír Jermář, Mnichovohradišťský spolek genealogů, www.rodokmenymh.cz
Mohlo by vás také zajímat:
Všechny díly seriálu:
- Mapujeme příjmení na Mnichovohradišťsku – 1. díl: Hyka
- Mapujeme příjmení na Mnichovohradišťsku – 2. díl: Nohýnek/Nohynek
- Mapujeme příjmení na Mnichovohradišťsku – 3. díl: Šverma
- Mapujeme příjmení na Mnichovohradišťsku – 4. díl: Rejnart
- Mapujeme příjmení na Mnichovohradišťsku – 5. díl: Šimon
- Mapujeme příjmení na Mnichovohradišťsku – 6. díl: Šíp
- Mapujeme příjmení na Mnichovohradišťsku – 7. díl: Sameš
- Mapujeme příjmení na Mnichovohradišťsku – 8. díl: Pavlišta
- Mapujeme příjmení na Mnichovohradišťsku – 9. díl: Jakš
- Mapujeme příjmení na Mnichovohradišťsku – 10. díl: Studničný
