Mapujeme příjmení na Mnichovohradišťsku: Šimon

Strojírna v Haškově č. 165. Sem se přestěhovala výroba z Ptýrova čp. 18. Stav v roce 1936

Řídící učitel Alois Šimon, sedlák Václav Šimon, strojník Josef Šimon, sedlák František Šimon mladší, doc. Jiří Šimon

Založení gruntu Šimonovského a jeho další majetkové a finanční přesuny. Folie 188

Kronika obce Kláštera Hradiště nad Jizerou sepsaná řídícím učitelem Aloisem Šimonem

Rodinný statek Šimonů v Dnebohu čp. 10. Foto z první republiky

Statkář Václav Šimon ze Dneboha čp. 10 před likvidací jeho hospodářství. Fotografoval soused Václav Matějka z čp. 12

Nově postavená hala u silnice v roce 1904 o rozměrech 8,5 × 21 m, vysoká 3,5 m

Strojník Josef Šimon se účastnil za první republiky hospodářských výstav ve Veletržním paláci v Praze. Zakázky na výrobky měl i z Moravy

Propagační a instrukční materiál k obsluze benzinových pohonných strojů

Úplná přestavba domu Na Návsi čp. 37 ve Veselé ve dvacátých letech minulého století

Rod Šimonů na Mnichovohradišťsku, který zde představím, je pouze jedna větev, která se rychle rozšířila po celém okolí. Vychází z jedné rodiny na počátku 17. století v obci Dneboh. Nejdříve žili ve Dnebohu, poté na Mužském a následně v dalších obcích v okolí. Rody Šimonů v současnosti jsou rozesety i z jiných větví po celém státě. V roce 2016 Šimonů žilo v celé republice 4 012 (1 963 mužů a 2 049 žen). Nejvíce v Praze, Mladé Boleslavi, Chotěboři a Liberci. V ORP Mnichovo Hradiště to bylo 19 Šimonů a 12 Šimonových.

Původ příjmení

Příjmení Šimon (také Simon nebo Simeon) je jméno biblické, hebrejského původu. Volně přeloženo znamená „naslouchající“. Při pátrání až do 17. století jsem nenašel žádný náznak, že rod je židovského původu. Byli katolíci. Vůbec první zmínku o nejstarším Šimonovi jsem našel v berní rule z roku 1654 ve Dnebohu, kde byl zápis: Sedlák Václav Šimon, rolí strychů 40, sil na zimu 13, na jaře 7 strychů, potahy 2, krávy 4, jalovice 1. Návaznost jsem našel až v purkrechtní knize rychty boseňské, kde je ve Dnebohu zmínka o gruntu Šimonovském. Na foliích 188 až 195 je popsáno placení dluhu od roku 1687 do roku 1753. Na těchto foliích je popsán vlastnický, majetkový a finanční pohyb na Šimonovském gruntu.

Obce, ve kterých žili potomci jedné větve Šimonů

Boreč, Boseň, Buda, Bukovno, Dneboh, Dobrá Voda, Hradec, Chleby, Malobratřice, Kněžmost, Mnichovo Hradiště, Mělnické Vtelno, Mladá Boleslav, Mužský, Mužský – Slivice, Neveklovice, Polerady, Praha, Ptýrov, Suhrovice, Veselá, Žantov.

Šimonovský grunt – Dneboh, později čp. 10

Podle berní ruly z roku 1654 a purkrechtní knihy rychty boseňské se Václav Šimon přiženil na tento statek k vdově Kateřině Těšínské po nebožtíkovi Martinovi Těšínském. Zaplatil po nebožtíkovi dluhy a závazky a z poloviny pak vlastnil zaplacený dluh. Druhá polovina zůstala Kateřině. Narodil se jim Pavel a potom Marie, která se provdala za Jiřího Mazánka. Pavel v roce 1687 převzal za 200 kop grošů po Václavu hospodářství. Když Václav roku 1692 zemřel, vdova Kateřina „odešla za vírou do Žitavy“. Její finanční díl na statku 43 kop grošů (z celkové částky 138 kop) propadl svijanské vrchnosti. Pak následoval sled jednotlivých majitelů (Šimonů) na gruntu. Pavel měl syna Matěje (* 1693) a dále následovali Jan (* 1726), Václav (* 1762), Jan (* 1791), František (* 1832), Josef (* 1861) a poslední z rodu Václav (1902–1964). Všechny rodiny žily na statku v Dnebohu čp. 10. Po staletí bydlely ještě další větve Šimonů v číslech 9, 12, 17, 38. Bratři se ženili a sestry Šimonové se provdávaly v Dnebohu a okolí. Za delší dobu se rod Šimonů rozprostřel po Mnichovohradišťsku a později do celého státu. Námi sledovaný rod Šimonů se přestěhoval z podskalí ve Dnebohu do obce Mužský na nejvyšší sídliště v okolí, na náves do čp. 21. Jan Šimon (* 1751) ze Dnebohu si vzal Dorotku (* 1756), rozenou Badalcovou, také z Dnebohu. Neměli kde bydlet a hospodařit, tak si koupili statek na Mužském čp. 21. I když v současnosti z domu a hospodářských staveb zbyly jen obvodové zdi, z opracovaných pískovcových kvádrů je patrné, že celek tvořil uzavřený prostor bytelné selské tvrze.

Nejznámější nebo nejzajímavější Šimoni na Mnichovohradišťsku

Řídící učitel Alois Šimon (1885–1944), Klášter Hradiště nad Jizerou čp. 153

Narodil se v Klášteře Hradišti nad Jizerou čp. 153. Po absolvování Učitelského ústavu v Kutné Hoře (1901–1905) působil tři roky jako učitelský pomocník v Dudíně u Malé Bříště v humpoleckém okrese. Od září 1908 začal učit na obecné škole v Klášteře Hradišti nad Jizerou, kde strávil celý život, později již jako řídící učitel. Oženil se s klášterskou rodačkou Annou Holubovou, dcerou sládka. Jejich manželství bylo bezdětné, a proto o to více se jako učitel věnoval školním dětem. Ve volných chvílích se zabýval historií Ptýrova a okolních obcí. Vlastním nákladem vydal v roce 1914 Kroniku politické obce Velký Ptýrov. Po vypuknutí první světové války byl v roce 1915 odveden k 10. mladoboleslavskému pěšímu pluku. Zúčastnil se bojů o Halič. V roce 1916 byl ale vyreklamován okresním hejtmanem jako „nepostradatelný pro službu školní a zásobovací“ a byl vrácen do školy na Klášteře. Zde organizoval rozdělování válečných potravinových přídělů. V roce 1922 byl určen okresním hejtmanem k založení kroniky obce Bukoviny, kterou vedl do roku 1925, kdy byl místním starostou odvolán a nahrazen místním rolníkem. Když nový starosta Bukoviny Karel Šíp zjistil, že kroniku nikdo nepíše a že se asi ztratila, požádal učitele Aloise Šimona, aby kroniku znovu založil a pomohl ji vést. V roce 1933 Alois Šimon kroniku založil a v úvodu shrnul celý vývoj obce od středověku. Od roku 1922 do roku 1938 učitel Šimon psal obecní kroniku na Klášteře. Organizoval oslavy v nové republice a aktivně se jich účastnil. Pořádal v rámci osvětové besedy přednášky na Klášteře a v okolních obcích o historii a vývoji regionu. Koncepty přednášek se nezachovaly. Pracoval v četných spolcích. V časopise Od Ještěda k Troskám, kde byl i odpovědným redaktorem, vydal přes sto článků.

Václav Šimon, sedlák (1902–1964), Dneboh čp. 10

Před druhou světovou válkou byl starostou Mužského (kterého byl Dneboh součástí), od roku 1939 pak starostou samostatného Dneboha. V roce 1943 byl nacisty odsouzen a zavřen na dva roky za neplnění dodávek. Po válce začal statek znovu prosperovat. Rozšiřoval se strojní park – pásový traktor na hlubokou orbu. V roce 1952 si komunisté vyhlédli jeho statek i s 22 ha polností. Určili mu vysoké dodávky, které nemohl splnit. Za neplnění dodávek a po prohlášení za „kulaka“, nepřítele lidu, byla celá rodina jen s osobními věcmi přestěhována k Zákupům, do rozpadlé osady Veselí, po odsunutých Němcích. Ze stodoly udělalo JZD společný kravín a začalo devastovat čp. 10 s okolními pozemky. Ironií osudu je, že v roce 1957 byl předsedou JZD jmenovec Jaroslav Šimon. Na místě statku vzniklo nové sídliště. Podobně zdemolovali statek Šimonových čp. 20 nad rybníkem. Zde vznikla chatová oblast. Václav Šimon s manželkou a dcerou Marií se již do Dneboha z vyhnanství nevrátili. Po zmírnění politických poměrů jim bylo povoleno přestěhování alespoň do Bosně. Václav pracoval v STS (strojní traktorová stanice) Kněžmost a Marie v JZD Boseň.

Josef Šimon, strojník (1873–1948), Ptýrov čp. 18

Narodil se ve Slivicích – Mužský čp. 24. Teprve až v roce 1880 se rodina přestěhovala k rodičům nevěsty Badalcům do Ptýrova čp. 2. Potom rodině tchán František Badalec zakoupil protější statek čp. 15 v Ptýrově, kam se velká rodina přestěhovala. Celkem 8 dětí. Chalupa je nemohla všechny uživit, a tak Josef odešel do učení na tovaryšského zámečníka do Mnichova Hradiště k Antonínu Nohýnkovi, kde byl od roku 1887 do roku 1890. Po složení tovaryšských zkoušek odešel pěšky s ranečkem do Hradce Králové na školu uměleckého kovářství (mříže, vrata, ozdoby) – od roku 1891 do roku 1892. Potom nastoupil na C. k. českou státní průmyslovou školu v Plzni (1892–1894). Asi rok potom byl, jak v té době bylo zvykem, na „vandru“, to znamená krátkodobá práce v různých dílnách s různou náplní a seznámení se s různými způsoby výroby. Po návratu domů mu jeho otec oddělil u chalupy část pozemku, jednak pro obživu, ale hlavně pro možnost založení živnosti. Roku 1889 zde Josef postavil kůlnu (dílnu), v rohu obytnou místnost a bokem chlév pro krávu a chlívky pro obživu. Zde se usadil a začal podnikat z ničeho. V počátcích opravoval zemědělské nářadí a začínající stroje v zemědělství. U zemědělských strojů začal nejdříve s montáží z dodávaných dílů a později přímo výrobou prvních pohonných jednotek v zemědělství (hlavně pro řezačky a mlátičky) – s výrobou žentourů. Žentour bylo zařízení, které převádělo kruhovou chůzi potahu (kráva, kůň) na zrychlený otáčivý pohyb pro pohon zemědělských strojů a různých strojních zařízení (mlátička, řezačka krmení, pila atd.). Tato zařízení se budovala na přelomu minulých století skoro u každé větší stodoly. Oženil se 12. září 1903 s Barborou Badalcovou, dcerou Josefa Badalce z Ptýrova čp. 2, se kterou měl dcery Annu (* 1904) a Marii (* 6. května 1906). Manželka se musela postarat o děti a výživu celé rodiny na zděděných pozemcích. Brzo (20. října 1907) mu zemřela, a protože Josef Šimon nemohl zvládnout současně děti, zemědělství a živnost, oženil se 25. července 1908 s Annou Reiterovou, dcerou listonoše z Mnichova Hradiště čp. 167. S novou manželkou měl dvě děti. Dlouho očekávaného syna Josefa (* 5. června 1909) a Vlastu (* 15. června 1912). V roce 1904 začal stavět u silnice opravdovou prostornou dílnu, kde již začal postupně používat strojní vybavení. Bylo to období vzrůstu i zemědělské produkce, kde se začínalo již hromadně používat zemědělských strojů. V této době Josef Šimon vystihl touhu větších zemědělců a statkářů po náhradě potahových žentourů novou pohonnou jednotkou. Začal s výrobou stabilních benzinových motorů a lokomobil pro pohon větších mlátiček, lisů na slámu a řezaček slámy. Elektrický proud ještě nebyl v zemědělství zaveden. Doba elektrického proudu přišla až ve 20. letech. Po benzinových lokomobilách byla velká poptávka ze strany rozrůstajících se velkostatků. Ke každému stroji (od roku 1908) již dodával dnes módní certifikát a instrukční knížku se seznamem náhradních dílů. Stroje byly vyrobeny tak dokonale, že nebylo potřeba ani náhradních dílů, ani generálních oprav. Pracovaly spolehlivě desítky let. Poptávka byla opravdu velká, dodávalo se i na Moravu. Největší brzdou rozvoje byl nedostatek vstupního kapitálu. Zemědělci většinou platili až po sklizni, ale materiál se musel platit ihned. Rozvoj strojírny byl sice plynulý a trvalý i v době krize, ale oproti velkým strojírnám pomalý. Rozvoj výroby přerušila první světová válka. Josef jako kvalifikovaný strojník nenastoupil na frontu, ale byl zařazen do zbrojního průmyslu v továrně Škoda Plzeň. Po skončení války se zemědělství znovu obnovovalo, vznikaly nové velkostatky z konfiskátů a tím i potřeba výkonných strojů. Začala elektrifikace venkova, a tak ubylo požadavků na benzinové lokomobily. V tomto období se Josef Šimon soustředil na výrobu lisů na slámu k mlátičkám. Lis zdokonalil a zjednodušil tak, že na něj obdržel patent. Lisy roztřídil do několika velikostí a rozjel sériovou výrobu. Vyráběl je až do konce druhé světové války a dodával také na Moravu. V době výroby lisů obdržel další patent na „obracák“. Byl to otočný pluh s horní a dolní radlicí, který se obracel po každé vyorané brázdě, a oráč tedy nemusel zpětnou jízdu provádět bez orby. V době krize na přelomu dvacátých a třicátých let udržel výrobu a udržel zaměstnání desítkám okolních nezaměstnaných i za cenu velkých finančních ztrát. Převážná většina se mu odvděčila tak, že po skončení krize odešli do Škodovky za vyššími platy a pohodlnějším zaměstnáním. Po celou dobu zaměstnával v průměru 15 zaměstnanců a vždy při tom vyučil několik chlapců strojnímu řemeslu. V okolí byl o jeho učedníky velký zájem. Další a nejdůležitější stěžejní výrobou byla výroba potahových vozů. Nejdříve převážně dřevěných, později převládaly kovové prvky, až byly vozy po druhé světové válce již celokovové. Hlavní předností vozů byla kola s pneumatikami. Oproti dřevěným kolům byly vozy méně náročné na tažnou sílu. Vozy měly bubnové brzdy ovládané opět patentovanou sklopnou brzdou, aby vozka mohl ovládat brzdu buď z kozlíku, nebo z libovolné strany vozu. Toto ovládání se osvědčilo při obsazení republiky německými vojsky, kdy byla úředně nařízena ze dne na den jízda vpravo. Josef Šimon podal těsně před válkou patentovou přihlášku na „zemědělský vůz“, který by v současné době měl asi název „potahový vůz s výměnnými nástavbami“ (valník, žebřiňák, cisterna atd.). Vycházel z předpokladu, že největší finanční náklad je na podvozek s koly, který podjížděl pod různé nástavby, které byly zvednuty na vlastních nohách. Další patentovou žádost o nízkoložný potahový vůz blokovalo ministerstvo obrany pro dopravu dlouhých prutů železa a jiného materiálu na uvažovanou stavbu pevností. Tyto patenty spláchlo válečné období. Od samého počátku výroby se Josef Šimon pravidelně účastnil průmyslových výstav v Praze ve Veletržním paláci nebo župních výstav v okolí. Také inzeroval v různých odborných zemědělských časopisech.

Protože z Ptýrova bylo daleko na železnici (7 km), kterou Josef Šimon navážel materiál a expedoval hotové výrobky, odkoupil v roce 1935 od krachující textilní výroby firmy Bujatti 0,5 ha pozemku včetně výrobní haly v Haškově. Do vedlejšího statku byla již zavedena železniční vlečka. V Haškově plně rozvinul výrobu potahových vozů, které koncem války byly přizpůsobeny i pro tažení traktorem. Nosnost vozů byla od 20 do 50 q. Průměrná cena vozů se pohybovala jak ve 20., tak ve 30. i v poválečných letech vždy v průměru ⅓ ceny v té době vyráběných osobních automobilů. Celou výrobu přestěhoval do Haškova a v Ptýrově ponechal jen sklad výrobků a materiálu. Počátkem války předal Josef Šimon vedení strojírny svému synovi Josefovi, narozenému 5. června 1909, který prožil celý život od dětství v dílně. Zemřel 5. února 1948 ve věku 75 let, vlastně několik dní před „vítězným únorem“ 25. února 1948, než komunisté začali likvidovat řemeslníky. Byl uchráněn bolesti a bezmocnosti nad zničeným celoživotním dílem v největším rozkvětu s likvidací bez náhrady. Jeho manželka zemřela až 26. března 1962. Hrůzu likvidace strojírny si prožil jeho syn Josef (1909–1971), kterému předal výrobu na začátku války.

Sedlák František Šimon mladší (1905–1962), Veselá čp. 37

Narodil se na statku ve Veselé čp. 37. Studoval střední zemědělskou (rolnickou) školu v Mladé Boleslavi, kterou dokončil v Táboře. Zde se mimo školu seznámil s Věrou Kozlovou ze Chleb, která chodila v Táboře do hospodyňské školy. Po svatbě se manželka nastěhovala do Veselé, kde převzala funkci hlavní selky na statku. František byl fanda do různých novot a zařízení. Jako jeden z mála ve Veselé měl elektrické dojení, novou mlátičku s řezačkou a fotoaparát. Proto se zachovalo hodně fotografií. Bohužel hodně se jich ztratilo při násilném vystěhování rodiny komunisty. Měl motorku JAWA 175 a později si opatřil traktor SVOBODA z nedalekých Kosmonos. Válku přežili – i ubytované německé důstojníky od stěhované zbrojní výroby do Haškova. Po válce se jim začalo dobře dařit. Po nástupu komunistů k moci se vše změnilo. V každé obci si komunisté vytipovali velký statek s rozlehlými hospodářskými objekty. Majitele prohlásili za sabotéra a neplniče dodávek. Dodávky určili v nesplnitelném množství. Ve všech případech hospodáře prohlásili za „kulaka“. Většinou ho zavřeli pro neplnění dodávek. Pro ostatní rolníky to byl odstrašující příklad, aby rychle vstoupili do zakládaných JZD. Ve Veselé padla volba na Františka Šimona, který v té době byl těžce nemocen (rakovina konečníku). Ostatní Veseláci si oddechli, že prokletí nepadlo na ně. Šimonovi byli vyhnání do Heřmaniček u České Lípy. V Heřmaničkách to bylo pro těžce nemocného Františka vražedné prostředí. Chyběla voda, nebyla sprcha, jen na dvoře se nacházel suchý záchod. Věra byla zaměstnána jako krmička v kravině a později musela vyvařovat, někdy až pro sto lidí. František zpočátku nebyl schopen pracovat, pak nastoupil do kravína jako noční hlídač. Později se rodina mohla odstěhovat do Chleb k rodině manželky Věry. Syn František získal formálně pozemky prarodičů, a tím se stal členem JZD. Věra nastoupila do drůbežářského závodu v Poděbradech a František jako dělník do nymburského cukrovaru. Veselou měli zakázanou. U Františka došlo k recidivě rakoviny a v 56 letech zemřel. Svůj statek ve Veselé již nikdy neuviděli.

Doc. PhDr. Jiří Vladimír Václav Šimon, CSc., (1936–2008), Praha

Byl synem Františka Šimona (1905–1962). Narodil se ve Veselé čp. 37. V roce 1947 nastoupil do reálného gymnázia v Mladé Boleslavi. Za rok komunisté víceletá gymnázia rozpustili a on musel nastoupit do druhého ročníku měšťanské školy v Mnichově Hradišti. Zde se při tělocviku setkal s bývalým reprezentantem ve vytrvalostním běhu Josefem Hronem, který ho nasměroval na celoživotní dráhu v atletice. Po ukončení měšťanky chtěl nastoupit znovu do gymnázia v Mladé Boleslavi. Jako syn kulaka ale mohl studovat jen v jiném okrese, nastoupil proto do gymnázia v České Lípě. Po celou dobu studia byl v nejistotě, zda ho nechají komunisté dostudovat. Mezitím byl s celou rodinou komunisty vystěhován do Heřmaniček. Po maturitě v roce 1954 nastoupil na místo dílenského plánovače v České Lípě na odborném učilišti v n. p. TATRA, kde se vyráběly vagony. Po roce nastoupil na dva roky na vojnu do Liberce k 105. ohněmetnému praporu. Aktivně se zapojil do vojenské Dukly v Liberci, kde pro jeho zaměření na sport měli pochopení. Dali mu doporučení na studium na Univerzitě Karlově v Praze, se zaměřením na sport a biologii. Po promoci pracoval chvilku v České Lípě v učilišti jako sportovní referent. Pak se oženil a byl vyzván k nástupu jako asistent na katedře atletiky UK v Praze. Zde pracoval 48 let, z toho byl 8 let vedoucím katedry. Mezi jeho žáky byli mistři světa a olympijští medailisté jako třeba Helena Fibingerová, Jarmila Kratochvílová, Imrich Bugár, Ludvík Daněk, Štěpánka Hilgertová a další. Vychoval několik republikových reprezentantů v hodu oštěpem. Je autorem a spoluautorem řady publikací s atletickou tematikou. Od roku 1992 bojoval tvrdě s vytrvalostí sportovce spolu s bratrem 8 let u restitučního soudu o vrácení majetku, zkonfiskovaného komunisty. Do rodného statku se vrátili až v roce 2000. Měsíc před smrtí spolu s dcerou Denisou vydali knihu Ukradený domov, kterou začal psát v roce 2006.

Řídící učitel Alois Šimon, sedlák Václav Šimon, strojník Josef Šimon, sedlák František Šimon mladší, doc. Jiří Šimon