Rod Studničných, který má původ v Honsobě, se rozrostl do širokého okolí. Odkud přišel v roce 1730 Jan Studničný (nebo jeho rodiče) do Honsoba, kam se přiženil k Elizabetě (později čp. 6), zatím nevím. Rodiny měly hodně dětí (až devět), které často umíraly. Václav Studničný (1813–1889) přešel do Bud čp. 18 a odtud se rod rozšířil do Bakova nad Jizerou (stavitel Studničný), Maníkovic a okolních vsí. Já jsem se držel jen jedné větve, která skončila ve Veselé čp. 43, 46, 49. I tak měla hodně odboček v Honsobě, Budách a Veselé.
Ve Veselé byly dva hlavní rody, jeden Františka Studničného („dolní Studničný“) v čp. 46, později čp. 35, a „horní Studničný“ Antonín Studničný v čp. 46, pak čp. 17. Zde se rozdělil na čp. 15, čp. 17 a rod Stránských – čp. 21. Protože v čp. 17 byla samá děvčata, nositeli rodu se stali potomci Františka Studničného z čp. 15, 157.
Rodokmen jsem sestavil z dostupných matrik narození, svateb a úmrtí. Z písemných dokumentů a ústních podání od žijících pokračovatelů rodu. Údaje nemám kompletní. Je to tím, že někteří žijící o svých předcích nevědí nic nebo jen velmi málo. Někteří (i když jen v malé míře) odmítli předat údaje o své rodině.
Vznik příjmení
Vznik příjmení má jednoduché vysvětlení – ten, který buduje studny nebo má studny na starosti. Pitná voda byla důležitou součástí života. V podhorském nebo kopcovitém terénu vyvěrala voda volně v podobě studánek. Pokud v rovinném terénu potřebovali lidé křišťálově čistou vodu, a ne vodu z rozbahněných a třeba vzdálených řek nebo močálů, musely se hloubit studny do hloubky vodonosných písčitých vrstev podle geologického složení terénu. Jak se provádělo dubové pažení vykopané studny již před několika tisíci lety, se zjistilo při stavbě dálnice na Chrudimsku, kde takovou ještě zachovalou 3metrovou studnu objevili 8. srpna 2018. Je to zatím nejstarší nalezená studna v celé Evropě. Naštěstí dubové obložení bylo stále ponořeno ve vodě, a proto 7 000 let vydrželo. Podle letokruhů na kůlech a prknech byl dub pokácen 5 259 let před naším letopočtem. Konzervace a vysoušení se provede v 400 kg rozpuštěného cukru ve vodě. Stavitelé studní v té době měli pouze kamenné nástroje, později bronzové. Říkali jim asi studnaři a byli asi vyhledávání pracovníci. Vzniklé příjmení Studničný patří asi mezi nejstarší příjmení.
Variantou by mohl být i původ příjmení od místního jména Studnice. Nejbližší Studnice našemu regionu se nachází u Paceřic. Souvislost s příjmením Studničný však zatím nebyla nijak prokázána.
Počet Studničných v republice
V roce 2016 bylo v celé republice celkem 126 Studničných (67 mužů, 59 žen). Mimo Prahu (32 Studničných, 18 mužů, 14 žen) je nejvíce Studničných v ORP Mladá Boleslav (13/7), Mnichovo Hradiště (10/8) a Liberec (5/6).
Buda čp. 22. Zde se narodila Barbora Studničná, provd. Stěpánková (1811–1887). Foto z roku 2020
Hostinec paní Čapkové, Veselá čp. 15. Asi rok 1903
Hostinec Veselá čp. 15 po různých stavebních úpravách v roce 2021
Nově postavený dům Veselá čp. 157, rok 1933
Celá rodina za vrátky, před vrátky Slávka Macounová, pan Macoun a Karel Míšek. Rok 1937
Dům postavený Františkem Studničným v roce 1930, Veselá čp. 157 na rohu Lhotické ulice. Nyní zde bydlí prapravnuk Jakub Šverma. Foto z roku 2020
Zleva: ?, ?, František Sedláček, Věroslav Studničný, Miroslav Studničný, Anna Sedláčková, Miroslav Šverma.
Dole: Vratislav Šverma, Anna Sedláčková, Jiřina Švermová, Lubomír Šverma. O stupeň níže: Zdeňka Švermová, Věra Švermová, ?
Z mnoha příslušníků rodu a jejich osudů uveďme životopis Slávka Studničného.
Miroslav (Slávek) Studničný (1923–2003)
Narodil se jako čtvrté dítě, „vymodlený“ syn, 4. května 1923, budoucí automatický pokračovatel ve vedení živnosti svého otce, řezníka, uzenáře a hostinského Františka Studničného (1878–1958). Obecnou školu absolvoval ve Veselé a měšťanku v Mnichově Hradišti. Rodina se rozhodla, že ho nechá studovat na průmyslové škole v Mladé Boleslavi. Jemu se tam ale nelíbilo a ze studia odešel. Jeho otec mu pomocí své známosti umožnil učení na řezníka a uzenáře přímo u nejlepší firmy v Praze. Odtamtud také utekl a v době války ho nechal otec dokončit učení u řezníka Šolce v Kněžmostu. Zde otec musel žehlit mnoho průšvihů, protože začal šmelit s masem. Protože Slávek byl ročník 1923, měl být nasazen do Říše (totaleinsatz). Aby se tomu vyhnul a za průšvihy, proti rozhodnutí otce legionáře, vstoupil do Werkschutz komanda (podniková ostraha). Vyfasoval černý stejnokroj a hlídal seníky a dílny v Haškově. To vše bylo součástí jeho dětinského plánu. Dostat se do německé armády na frontu do Ruska, nechat se zajmout a přestoupit do čs. armády a pak se vrátit jako hrdina, jako jeho otec legionář. Po válce toho musel jeho otec moc vysvětlovat, proč jeho syn nastoupil k „verksušákům“. Po válce, po vojenské službě (končil jako četař), se začaly rušit živnosti a on vzhledem ke svým průšvihům musel nastoupit fárat uhlí na Ostravsko do dolů. Zde dlouho nefáral, protože potřebovali kuchaře a on jako řezník vyhovoval. Aby průšvihy definitivně vyřešil, vstoupil do KSČ. Jako komunista se dostal do pobočky Ocelostavby Brno, kde byl nejdříve jako pomocná síla a potom parťák na montážích. U Ocelostaveb zůstal celý život až do důchodu. Jeho mladší syn k Ocelovým stavbám (Chemont Brno) také nastoupil.
S rodinou byl jen několik dní a pak na dlouho odjížděl na montáže. Nejdéle byl asi na stavbách na Kladně. Domů jezdil na motorce. Jeho vášní byla motorka a terénní závody. Měl několik vítězství a předních míst. V padesátých letech se pořádaly terénní a silniční motocyklové závody v okresních městech, nebo i na vesnicích, podle množství místních nadšenců. Nejdříve měl ČZ 125 B a potom motocykl JAWA 250 „pérák“. Závodil ale na ČZ 125.
Otec Miroslav dostal, po delším dohadování se státem, otcovu hospodu a polnosti (asi 1 hektar) zpět. V té době bydlel v Mnichově Hradišti v podzámčí. S celou rodinou se přestěhoval do části hospody čp. 15, kde bylo dříve kadeřnictví a jeviště divadla (kino 16 mm). Hospodu neprovozoval ani nepronajímal. V roce 1995 mu zemřela manželka. Později propukla rychlá rakovina plic a on 26. února 2003 umírá. Oba synové se dohodli, že hospodu nebudou provozovat. Mirek si ponechal místnosti, kde bydleli (jeviště, kadeřnictví a pozemek k silnici). Zbytek včetně sálu prodali panu Zárubovi, který zde obnovil hospodu a později i sál.
S manželkou Věrou Šerákovou (16. listopadu 1927 – 9. března 1995) se Miroslav seznámil v Praze. Příbuzné měla na Solci u Kněžmostu a bydlela u rodičů v Praze v Dolních Počernicích. Narodili se jim dva synové: Miroslav (* 1949) a Věroslav (* 1950).
Miroslav Studničný jako majitel nového šlapacího autíčka značky Meta. Když spadne řetěz, tak kluci zatlačí. Asi rok 1927
Svatba Miroslava Studničného, 1949. První řada: Alena Salmon-Švermová, Marie Studničná-Pavlištová, ženich Miroslav
Studničný, nevěsta Věra Studničná-Šeráková, Božena Šeráková-Marešová, Lubomír Šverma, ?, ?.
Druhá řada: Vratislav Šverma, Hana Šeráková, František Studničný, Josef Šerák, Ludmila Švermová-Studničná, Václav Šverma
Křtiny 7. listopadu 1950 Věroslava. Šťastný otec, dva bratři Miroslav a Věroslav...
... a kmotři Vratislav Šverma a Josef Šerák
Prameny
Prameny:
- Matriky narozených, oddaných a zemřelých, SOA Praha.
- Různé materiály z rodinného archivu.
- Informace od pamětníků a členů rodiny.
Literatura:
- Dobrava MOLDANOVÁ, Naše příjmení, Praha 1983.
Internet:
Vratislav Šverma, Mnichovohradišťský spolek genealogů, www.rodokmenymh.cz
Mohlo by vás také zajímat:
Všechny díly seriálu:
- Mapujeme příjmení na Mnichovohradišťsku – 1. díl: Hyka
- Mapujeme příjmení na Mnichovohradišťsku – 2. díl: Nohýnek/Nohynek
- Mapujeme příjmení na Mnichovohradišťsku – 3. díl: Šverma
- Mapujeme příjmení na Mnichovohradišťsku – 4. díl: Rejnart
- Mapujeme příjmení na Mnichovohradišťsku – 5. díl: Šimon
- Mapujeme příjmení na Mnichovohradišťsku – 6. díl: Šíp
- Mapujeme příjmení na Mnichovohradišťsku – 7. díl: Sameš
- Mapujeme příjmení na Mnichovohradišťsku – 8. díl: Pavlišta
- Mapujeme příjmení na Mnichovohradišťsku – 9. díl: Jakš
- Mapujeme příjmení na Mnichovohradišťsku – 10. díl: Studničný
